Kdy si v životě říkáte, že jste šťastná?

To je těžká otázka… Určitě mám spoustu důvodů k tomu být šťastná, jen to možná neříkám nahlas. Mám skvělého chlapa a bezvadného syna, to je pro mě nejdůležitější. Mám práci, kterou jsem si vysnila, že budu dělat, ačkoli mí rodiče s touto profesí neměli nic společného. Jsem vděčný, přímý a věrný člověk. Nejen manželovi, ale i známým a přátelům, lidem, se kterými spolupracuji. Teď si ale vzpomínám na jeden okamžik – když jsem poprvé stála v New Yorku na Times Square. To je neopakovatelný zážitek. Když tam stojíte podruhé, potřetí, tak to okouzlení už nezažijete.

Máte i nějaké kamarády od školky, jak to tak někdy bývá?

Od školy. A to jsem těch škol díky vrcholovému sportu vystřídala docela dost. To tehdy bylo jako na vojně – zaveleli, a kde byl zimní stadion, tam se chodilo do školy. Takhle to měli všichni sportovci. Chodila jsem na Prosek, pak na Strossmayerovo náměstí a na Smíchov. Vždy to byly školy blízko zimáku.

Daly vám děti v nové třídě pocítit, že jste cizí?

Ne, neměla jsem problém, tak to prostě chodilo, tak to měli všichni sportovci.