Když jsme společně hledaly termín rozhovoru, měla jste vždy čas až v pozdně odpoledních hodinách. Máte tedy zřejmě dost práce, což je v současnosti úžasné, ne?
Práci nějakou mám, ale ne zas tolik, ono to jen tak vypadá. (směje se) Samozřejmě jsem, jako všichni mí kolegové, přišla o hraní v divadle, nehrajeme už přes rok. A vzhledem k tomu, že jsem předtím měla v průměru pětadvacet představení měsíčně, přišla jsem opravdu o hodně. Nikomu bych to nepřála, bohužel za uplynulý rok práci ztratila spousta lidí, zdaleka ne jen umělci. Já mám ohromnou kliku, že alespoň můžu točit. Většina herců to štěstí nemá, jsou placeni jen za odehraná představení. Pro umělce je to hodně těžká doba, a nejen pro ně. A navíc – člověk nežije jen prací.

Nicméně pětadvacet představení do měsíce je opravdu dost, to jste možná loni v březnu tu nucenou pauzu vítala.
Je fakt, že před tímhle vším jsem kolem sebe často slyšela, jak jsou všichni unavení, jak potřebují pauzu. I já řešila, jak se potřebuju vyspat… Bohužel jsme asi zapomněli dodat, že by nám na tu rekonvalescenci stačil týden, ne rok. Velké ponaučení, že bychom měli dávat pozor na to, co si přejeme.

Všimla jsem si, že jste na začátku pandemie působila odhodlaně, dodržovala jste opatření, nabádala k tomu i ostatní… Jak celou situaci vnímáte dnes? Přece jen nálada v celé společnosti za ten rok dost poklesla.
Ano, všechna rozumná opatření dodržuju a budu dodržovat, dokud jsou a budou potřeba, protože jsem zodpovědná. Ovšem, co se tady za poslední rok děje, je něco neskutečného. Třeba umělci celou dobu neví, za jakých podmínek budou moci začít hrát. Nevíme, jestli to bude za 14 dní, nebo za měsíc, za dva měsíce, nebo až od září! Něco, podle čeho bychom se mohli alespoň trochu řídit. A takových oborů je většina. Navíc, vláda si z nás všech udělala bezednou kasičku, a to mě trápí hodně. A moc bych si přála, aby se to nestalo. Je mi líto budoucích generací.

Finančně to dopadlo na spoustu lidí, psychicky snad na komplet všechny…
To je pravda.