Musím přiznat, že mě celkem překvapila Vaše cesta k herectví. Mám pocit, že většina herců k této profesi směřuje odjakživa, u Vás to ale bylo jinak…
To je pravda, mě snad nikdy ani nenapadlo, že bych mohl být hercem, nebyl to můj cíl. Do divadla jsem sice chodil a měl jsem ho rád, ale že bych ho chtěl sám dělat? To rozhodně ne.
Jak se to zlomilo?
Naprostou náhodou. Jednou jsem se takhle ve druháku na vysoké šel podívat za kamarádem na zkoušku amatérského divadla, kde hrál. Měli zrovna pár týdnů před premiérou a odpadl jim jeden herec. Řešili, co budou dělat, když tam nemají žádného náhradníka. Upozorňuju, že jsem tam nikoho neznal, jen toho jednoho kamaráda. Přesto jsem se v nějakém pominutí smyslů přihlásil a řekl, že to zahraju já. (směje se) A tohle rozhodnutí mi zásadně změnilo celý život.
Když se ale vrátíme ještě víc do minulosti, nejen že jste nešel třeba na konzervatoř, ale nemohl jste kvůli špatnému kádrovému profilu na žádnou střední, kam byste chtěl. Musel jste se vyučit prodavačem. Byl jste naštvaný?
Byl jsem hrozně naštvaný! Všichni moji kamarádi ze základky chodili na gymnázium, jen já ne. Nesl jsem to velmi těžce, na učňáku jsem se cítil jako blbec. Zpětně sice vidím, že na tom vůbec nic není, ale v těch patnácti letech jsem to tak prostě měl. Nehledě na to, že na tom gymplu měli vyučování třeba do dvou, ale já musel každý den nejen do školy, ale taky na praxi do Bílé labutě. Takže jsem byl na sedmou ve škole a už od dvou v práci, která končila v osm večer. A pracovat jsem musel i v sobotu, bylo to v tom věku celkem hustý. Na druhou stranu jsem na rozdíl od kamarádů bral asi dvacet korun měsíčně, za což jsem mohl třeba čtyřikrát do kina. (směje se)