7°C
Co vás zaujalo na československém četnictvu?
„Pocházím z Kutné Hory, což je historické město, a mě neustále lákala historie. Když jsem v roce 1983 nastoupil do policejních služeb, začal jsem se zabývat policejní historií, například historií bezpečnostních sborů na našem území nebo později po roce 1988 jsem si jako téma své práce zvolil Organizace československého četnictva. Před rokem 1989 se o četnících tvrdilo, že oni byli ti zlí, že stříleli do dělníků a že za okupace kolaborovali. K tématu jsem se dostal tak, že od syna jednoho bývalého četníka jsem získal několik kalendářů četnictva, odkud bylo možné vyčíst právě tu organizační strukturu. Téma jsem později využil v diplomové práci a v bádání jsem pokračoval dál.“
Jak vlastně začala vaše spolupráce s televizí?
„Když režisér Pavel Háša v tehdy ještě Československé televizi natáčel Čapkovy povídky, vybral si mě jako odborného poradce. Mé rady se týkaly historie kriminalistiky, výkonu bezpečnostní služby. V roce 1992 jsem spolupracoval na projektu Hříchy pro pátera Knoxe. Tehdy jsem víc přičichl k televiznímu prostředí a napadlo mě, proč nenatočit něco o četnících. Dal jsem proto dohromady zajímavé kriminální případy, jež se staly na našem území a které řešili právě četníci za pomoci nově vzniklých nebo již zavedených kriminalistických metod. Byl jsem ovlivněn seriálem Dobrodružství kriminalistiky režiséra Antonína Moskalyka.“
Jak proběhlo první setkání s režisérem Moskalykem?
„Potkali jsme se na Malé Straně a bavili se na téma československých četníků a případů, které řešili. Pan režisér mi vyprávěl, že jako malý kluk byl přítomen rozloučení veřejnosti se zabitým četníkem. Mládí strávil na Brněnsku a v okolních vesnicích, kde se humoresky odehrávají. Představil jsem mu svou myšlenku a poskytl veškeré materiály, ze kterých jsem čerpal. Tam se například dočetl, že v rámci četnictva existovaly specializované jednotky, což byly právě četnické pátrací stanice. Těch bylo nejprve čtyřicet a později dvaačtyřicet. Četnictvo bylo organizováno vojensky, proto sídlili v kasárnách. To byly momenty, které pana režiséra zaujaly.“
Jak pokračovala vaše vzájemná spolupráce?
„Napsal jsem prvních sedm dílů a režisér mi volal, že jich potřebují třináct. Proto jsem ještě vybral další zajímavé případy a zpracoval je. Když jsme se bavili o tom, kde by se měly humoresky odehrávat, doufal jsem v Kutnou Horu. Podle Moskalyka byla potřeba nedotčená krajina, žádné satelity a podobně, a to je ve východních Čechách. Měl s tamější oblastí dobré zkušenosti – natáčel tam Babičku, na Žernově měl chalupu. V kalendářích četnictva jsem vyhledal, že ta oblast patřila do regionu pátrací stanice v Hradci Králové. Šiktanc, Arazím, Jarý, Šebestík, Němec, Turko, Jaroš, Ambrož – to všechno byla jména skutečných četníků z královéhradecké pátračky. Pan režisér ten projekt nabízel nejprve v Praze, ta ale neměla zájem. Brněnské studio ČT náš projekt oslovil. Přestože v Brně byla pátrací stanice i zemské velitelství četnictva, byla tu i státní policie, což jsme nemohli opomenout, a tak se v některých dílech objevuje i postava policejního strážníka.“
VIDEO: Hvězda Humoresek Ivan Trojan jako Šarlatán: Strhující životopisné drama inspirované skutečným příběhem
Ivan Trojan jako Šarlatán: Strhující životopisné drama inspirované skutečným příběhem Cinemart
Co následovalo?
„Potom se sháněl vhodný objekt, kde by mohli četníci žít. K tomu posloužila kasárna v Jaselské, brněnská televize je pronajala od Ministerstva obrany. Tehdy to byl nepotřebný majetek. Zde se vybudovalo zázemí pro četníky, psa i techniku. To se řídilo takzvaným kasárním předpisem, původně vojenským, který byl modifikován pro potřeby četnictva. Tam se například stanovovalo, že četnické kasárny musí být zřízené ve středu obce kvůli dostupnosti. Nemělo to být v objektu, kde by se nacházel hostinec. Musely být zajištěny základní hygienické podmínky a tak podobně. S přestavbou objektu pro natáčení nám pomohl také pamětník, který v četnických kasárnách žil jako dítě.“
Jak se četníci v kasárnách stravovali?
„Žili z toho, na co se složili. Četnická strava byla daleko méně pestrá a nízkonákladová. Byla snaha z mála peněz vytěžit co nejvíc. Stravováním četníků jsem se také trochu zabýval a napsal knížku Četnická kuchařka, která to stravování podrobně rozebírá i s konkrétními recepty.“
Co musel člověk splnit, aby byl přijat k četníkům?
„Tak v první řadě to musel být československý státní občan, musel být trestně bezúhonný, musel měřit nejméně sto sedmdesát centimetrů a výš. Výjimkou byli legionáři, těm stačilo sto šedesát. Kandidát musel znát slovem i písmem jazyk služební i jazyk menšinový. Dále musel být daný člověk zdravý, musel mít vlasy, zdravé zuby a dělaly se také psychotesty. Je zajímavé, že sto četníků během dvacetileté existence Československé republiky i přes taková přijímací kritéria spáchalo sebevraždu! Podle historiků nebyla důvodem šikana ve sboru, ale to, že byli někdy vybráni lidi, kteří na tu službu jednoduše neměli. Dalším důvodem byla nešťastná láska, dluhy, alkoholismus. Jelikož dostat se k četnictvu bylo prestižní záležitostí, prověřovalo se i nejbližší okolí kandidáta, hlavně rodina.“
Jak byli četníci přijímáni společensky?
„Byli to strážci pořádku a pod penzí, tedy v zájmu mnoha vdavekchtivých žen. Na druhou stranu, aby mohl být někdo přijat k četnictvu, musel být svobodný nebo bezdětný vdovec. Pokud se chtěl četník oženit, musel splnit několik podmínek. Odsloužit čtyři roky a poté mohl požádat své nadřízené o povolení k sňatku. To mu bylo vydáno až poté, co byla jeho nastávající i s rodinou řádně prokádrována. Platnost takového povolení byla jeden rok. V případě, že četník zemřel při výkonu služby, zákon pamatoval na zajištění pozůstalých. Kromě toho také vznikl Masarykův četnický podpůrný a vzdělávací fond.“
V seriálu to vypadá, že četníci téměř nemají volný čas. Jak to bylo?
„Oni byli ve službě v podstatě pořád. Protože bydleli v kasárnách, museli si osvojovat místní znalost v daném regionu. Oni znali prostředí a prostředí znalo je. Museli znát všechny typy lidí, obecně prospěšné i ty s kriminální minulostí, tuláky, žebráky a tak podobně. Když měli volno, hospody nebo na vycházku, kdy bylo přesně stanoveno, dokdy ta vycházka trvá. Pokud šel do jiného než svého služebního obvodu, musel se ohlásit na místní četnické stanici. Aby věděli, že místní četníci ho mohou mít k dispozici, když v jejich obvodu například tráví dovolenou.“
Existovalo nějaké hodnocení četnické práce?
„Tehdy se využíval přísný hodnotící systém. Když se četník vracel ze služby, nemohl přijít bez erfolgu, tedy úspěchu. Jednotliví staniční velitelé zaznamenávali docílené úspěchy, které se pak porovnávaly mezi jednotlivými stanicemi, okresy, odděleními, za jednotlivé země a za celé četnictvo. Tenhle systém četníky nutil k nulové toleranci. Oni nenechali bez povšimnutí drobné prohřešky, jako že vozka neměl osvětlený vůz, majitel povozu na něm neměl cedulku se svým jménem, tuláky a podomní obchodníky. Dnes by někdo mohl říct, že se zabývali zbytečnostmi, ale úspěch se dostavil v podobě autority, kterou četníci měli.“
Které metody dobových kriminálníků vás pobavily?
„Tak například zloděj slepic specialista. Ten si rozdělal oheň, na tom ohni nahřál klacek a strčil jej do kurníku. Spící slepice ucítily teplo, sestoupily ze svého bidýlka a on je rychlým pohybem chytil. V obvodu jeho působení se tak nacházelo množství ohnišť a opálených klacků.“
Proč a jak četnické pátrací stanice skončily?
„Ony fungovaly celkem patnáct let. Byly zřízeny prvního ledna 1928 a k jejich zrušení došlo za první policejní reorganizace ke 30. září 1942. Udělali to němečtí okupanti v návaznosti na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ke stejnému datu byly zrušeny i četnické pohotovostní oddíly a četnické silniční kontrolní stanice. Následně byly vytvořeny četnické motorizované čety, které Němcům sloužily k pronásledování například uprchlých vězňů nebo parašutistů a partyzánů. Uvažovali jsme i o čtvrté řadě humoresek, ale nakonec jsme se rozhodli, že by to nebylo ono. Mám z toho seriálu ale radost. Jsem rád, že to vyšlo.
VIDEO: Herečka Alena Antalová alias Ludmila z Humoresek udivila svým půvabem! Zraje líp než víno
Herečka Alena Antalová udivila svým půvabem! Zraje líp než víno Markéta Reinischová, Aleš Brunclík
