Pamatuji si Karla Weinlicha z hektické doby sametové revoluce roku 1989 v Československém rozhlase. Já, nezkušený redaktor zpravodajství zahraničního vysílání, on slavný režisér. Pobíhal po budově na pražské Vinohradské třídě v hnědých kraťasech a vestě a organizoval revoluci.
Vypadal trochu jako tramp, vždyť také v mládí měl k trampingu blízko. V rozhlase (nás) v té době nebylo mnoho nekomunistů, tak padla volba zaměstnanců právě na něho. A zvolili ho mluvčím Občanského fóra. Přitom se sám za žádného disidenta ani odpůrce režimu nikdy nepovažoval.
O řadu let později mi řekl: „Byl jsem »socialistický umělec«, který držel ústa a krok a nepatřil k těm několika charakterním, kteří se neohýbali...“ Tahle upřímnost se mi na něm líbila. Nic ze sebe nedělal, přiznával, že se mnohokrát v životě zachoval tak, že na to rozhodně nemohl být pyšný, a tížilo ho svědomí. Hlavně za to, co provedl mnohým ženám, by ho podle jeho slov asi po smrti čekalo peklo, kdyby na něj věřil… Peklo si ale prožil už na zemi. A to právě v revolučních dobách se svou tehdejší ženou.
- Registrace do Mého Blesku je zcela zdarma.
- Získáte přístup k veškerému obsahu Blesku.
- Užijete si soutěže o ceny, slevy a exkluzivní výhody.
