Markéto, kněz a šéfkuchař. To nejsou úplně typičtí lidé na rozhovory. Jak jste na ně přišla?

„Za to může brácha! (zpěvák Marcel Zmožek – pozn. red.) Bylo mi čtyřicet dva let a najednou jsem se ocitla s holýma rukama, v krizi, v takovém bezčasí, kdy stojíte na zelené louce, nic nemáte, jen pocit, že jste přišli o vše, co jste si budovali. Po devíti letech jsem odešla z velké mediální společnosti, kde jsem šéfovala kreativní divizi. Neměla jsem úspory, synovi bylo dvanáct a já najednou nevěděla, co dál.“

A jak došlo na knížku?

„Protože jsem věřící, říkala jsem si: Bože, teď je to na tobě, ukaž mi cestu, kde mě vidíš. Tehdy jsem napsala naštvaný dopis kamarádce, zrovna jsme se hrozně pohádaly. Ukázala jsem ho bráchovi a ten mi říká: Nikam to neposílej, ale měla bys psát! Pak mi to řekli další tři lidi nezávisle na sobě. Pikantní na tom bylo, že já jsem dyslektik a dysgrafik a v životě by mě to nenapadlo. Tehdy přišel Marcel s nápadem: Tak napiš knížku s Czendlikem!“

Jak jste reagovala?

„Zasmála jsem se. Nikdy jsem nic nenapsala, tak jak půjdu vysvětlovat knězi, že o něm chci psát knihu. Brácha ho ale znal, jeli jsme za ním a on souhlasil! Ale já jsem vůbec neměla představu, jak se knižní rozhovor píše. Tak jsem si manažersky napsala okruhy a vytvořila sady otázek. Byla jsem připravená.“

Pomohlo to?

„Ne! Zbyška vůbec nezajímalo, co říkám. První šok nastal, když jsem se zeptala na jeho rodiče a on mi odpověděl něco o golfu. Všechny moje otázky mu přišly blbý. O spoustě věcí se nechtěl bavit. Měl dojem, že jeho osobní život není zajímavý. A já byla přesvědčená, že mají-li někoho zajímat jeho názory, musí nejdřív znát jeho. Mnohokrát jsme si vjeli do vlasů a lezli jsme si na nervy. Jednou si přivodil zánět hrtanu, aby se mnou nemusel pracovat. Radši přestal mluvit. A jednou málem rozmlátil počítač, když jsme se hádali kvůli názvu.“

S výsledkem byl ale spokojený, ne?

„Mělo to pokračování. Když jsem měla knihu pohromadě, potřebovala jsem, aby někdo udělal korekturu. Do ruky ji dostala bohemistka Růženka a vyděsila se. Přiběhla za ním na faru, rvala si vlasy, že toto nemůže vyjít! Zbyšek znejistěl. Lekl se. Pak jsme se potkali a já jí vysvětlila, proč chci, aby kniha byla taková, proč mluvíme tak, jak mluvíme. Nakonec z toho vzniklo přátelství a Růženka mi hodně pomohla. Kniha vyšla a prodalo se jí už skoro sto tisíc kusů. Zbyšek se mi dodnes při každé příležitosti omlouvá, děkuje, že díky mně definitivně zavrhl myšlenky na ženění. Prý pochopil, jak je dialog s ženou náročný, že by to ve vztahu nedal.“

A pak přišla další, tentokrát s šéfkuchařem. Proč?

„Za to zase může brácha. Dostala jsem nějaké nabídky na rozhovory, ale odmítala jsem. S tím člověkem strávím tři čtvrtě roku života, zaobírám se jeho myšlenkami. Potřebuju psát o někom, ke komu vzhlížím a říká mi moudrý věci. Dostala jsem tip a jela se podívat za Jardou Sapíkem do jeho hospody na Klokočnou. Hned, když jsem ho poznala, věděla jsem: To je ono! Možná to byl můj člověk i proto, že je z jižní Moravy. Je v něm bodrost a přímost.“

Kdybyste je měla porovnat, jak se vám pracovalo?

„Oba mě nenáviděli! Měli pocit, že mám blbý otázky, jsem příšerně zvědavá a řekli mi už všechno, co mi chtěli říct. Jsem perfekcionista, oni tak trochu bohémové. Nedělalo nám problém se pohádat, třeba s Jardou o politice. Ale on, jak je hospodský, je spíš od rány, Zbyšek jako kněz se snaží nevyvolávat konflikt a držet se, aby nevybouchl.“

Stalo se, že se některý otevřel víc, než chtěl?

„Jarda říkal při každé druhé větě, že to tam nemůžeme napsat. Ale nakonec byl nejvelkorysejší a vše v knížce nechal. U Zbyška jsem se na některé věci nezeptala. Ne proto, že bych se bála, ale protože jsem pochopila, že existuje určitá delikátnost jeho povolání. Nechtěla jsem, aby některým otázkám musel čelit. Nikdy jsem se ho například nezeptala, jestli měl nějakou ženu. Nevím to. To je mez, za kterou jsem jít nechtěla.“

Máte slavného tátu. Proč jste jako první nenapsala knížku o něm?

„To mě vůbec nenapadlo! Můj otec má mnoho schopností, o kterých se neví, a já mám některé po něm. Třeba systematičnost, pedantičnost, analytický způsob uvažování, organizační schopnosti, sebedisciplínu, přesnost. Teď už je to fajn, ale dřív jsme na sebe často naráželi. On je silná osobnost, já taky. On se umí prosadit, já též. Ale hodně se změnil, vlastně i já. Takže už jsme se domluvili a začala jsem psát o něm.“

Jak k tomu došlo?

„Nějak to vyplynulo z debaty. Začal mi vyprávět příběh ze showbyznysu, který jsem neznala, mluvil o svých písničkách. Nikdy jsme si o nich nepovídali, i když jsme v tom světě žili. Nevím, jak je vnímal on.“

A vy?

„Měla jsem z toho jen polízanice. Byla jsem tehdy tak hloupá, že jsem se chlubila dětem ve škole, že u nás byl v neděli Gott na obědě a ony mě pak neměly rády. Dokonce napsaly petici, kterou dodnes nosím na třídní srazy! »Markéto, nikdo ve třídě tě nemá rád.« Nebylo to snadný. Potřebovala jsem se spolužákům pochlubit, byla jsem holka z Moravy, co na srdci, to na jazyku. Tehdy jsem byla součástí uměleckýho prostředí a vnímala vše jinak.“

Umělecká dráha vás tehdy nelákala?

„Ale ano! Ve třinácti letech jsem natočila první film Pohlaď kočce uši. Tehdy jsem zatoužila, že bych chtěla být herečkou. Dělala jsem talentovky na konzervatoř a nevzali mě. Říkali, že by chtěli do ročníku hezký holky, princezny. A já byla klučičí typ. Nevzali nás tehdy s Rudolfem Hrušínským a pamatuju si, jak děda Hrušínský přemlouval mého otce, že musí podat odvolání a půjdou bušit na vrata ministerstva. Táta na to rezignoval. Řekl, ať si udělám klasický vzdělání a já šla na střední ekonomickou školu.“

To je od umění hodně vzdálené…

„Však jsem tam taky trpěla! V té škole nebyl jediný kluk, ale čtyři sta holek! V prváku jsem měla asi devět čtyřek a byla jsem zoufalá. Pokud něco nebylo pro mě, byla to matematika a účetnictví. Pak si mě vyhlédl Karel Smyczek a obsadil mě do filmu Proč?. Bylo mi patnáct, věděla jsem, že je to brutální, jsou tam sexuální věci, ale tehdy jsem nedovedla ani odhadnout, do čeho jdu.“

Táta vám to povolil?

„Karel s Radkem Johnem, který napsal scénář, chodili k nám, několikrát ho museli přemlouvat. Nejdřív řekl: To v žádným případě! Pak se přimluvila máma, protože věděla, že bych chtěla točit. Klečeli na něm dlouho, než povolil. Smyczek slíbil, že tam nebude nic vidět, což vlastně dodržel, když nepočítám holý zadek. (usmívá se) Ale surovost a zpracování, to udělalo daleko víc, než kdybych tam nahá běhala po louce.“

Jak reagoval, když pak film viděl?

„Když byla premiéra v kině Blaník na Václaváku, volali anonymně sparťani, že tam dali bombu. Karel Smyczek potom říkal, že se daleko víc než bomby od sparťanů bál mýho otce! Traduje se historka, jak jsem běžela průchodem, táta za mnou a chtěl mě zabít. Není to pravda, bylo to obráceně.“

Jak?

„Otec šel mlčky z kina ve svém bílém obleku a my za ním s mámou cupitaly. Dlouho potom nemluvil. Ale i mě čekaly nepříjemný situace. Šla jsem po ulici s klukem a oni na něj pokřikovali: Stejně budeš druhej! A pak se na film vydala celá naše škola! Já málem chodila kanály a učitelé mi říkali: Zmožková, vy neodmaturujete!“

Jsem Forrest Gump!

Markéta si prošla celou řadou nejrůznějších povolání. Po střední ekonomické škole krátce pracovala jako sekretářka. Pak přišla revoluce. „Všechno se změnilo. Otec jel s Jiřinou Bohdalovou, Hankou Zagorovou a Ljubou Hermanovou na turné po Americe a Kanadě a já s nimi jako produkce. Proto si někdy připadám jako Forrest Gump. Vždycky jsem se přimotala k bizarním věcem,“ prozradila. Hned po revoluci řídila zásilkovou službu. Jednu z prvních, které tu byly. Pracovala v produkci Jakubiskova filmu i ve velké mediální společnosti. „Předtím jsem měla chvilku v centru města bar. Kamarád mi tehdy vymyslel název: Margaret Bestseller. Já tehdy vůbec nevěděla, co to znamená! To bylo takový prorocký,“ říká. Tehdy netušila, že jednou napíše knížku, ze které se bestseller stane. Rozhovor s knězem Czendlikem Postel, hospoda, kostel se dočkal několika dotisků a má i svou audioknihu.

Fotogalerie
10 fotografií