*Co jste dělala 17. listopadu 1989? Hrála?

„Ano, v Celestýně na Nové scéně. Na sobě jsem měla bílou řízu, dlouhé, rozpuštěné vlasy, věneček kolem hlavy, bílé líčení, bylo to takové absurdní, a koukali jsme skrz prosklené foyer dolů na Národní třídu, kde pochodovala řada mých kamarádů. Říkala jsem si, že by bylo fajn jít s nimi, ale vepředu už jsme viděli, že se něco stahuje. Ještě jsem to signalizovala svému kapelníkovi, který v průvodu byl, ať to obejde. Začali jsme hrát, ale do divadla už doléhal hluk, tak se moje maminka, ještě s kamarádem, šli podívat. O pauze do divadelního klubu chodili lidi bez bot, s roztrženýma věcma, zakrvácení, říkali, co se dělo, a pak se k nám, když dohráli, v klubu připojili kolegové z hlavní budovy Národního divadla, Boris Rösner, Broňa Poloczek a Vašek Postránecký. Že to už je moc. Začali se svolávat herci na další den do Realistického divadla.“

*Šla jste také?

„Ano. Musím říci, že tam byla velice napjatá nálada. Sešli se tam lidé z různých divadel, s různou minulostí, s různými preferencemi, a do toho jsme všichni komedianti. Nevím, jestli to tak mají i jiné obory, ale domluvit se na něčem, to je mezi námi těžké. A informace se tříštily. Většina starších kolegů ten večer hrála a zprávy přicházely od mladších, od studentů DAMU. Ale pro mě byli důvěryhodní. Nakonec se rozhodlo o stávce, ustanovil se stávkový výbor, ale profesor Lukeš, šéf činohry Národního divadla, byl proti. Dokonce nám odmítli dát od divadla klíče, abychom tam nemohli dělat besedy s diváky! Zaštiťoval se tím, že divadlo je národní instituce, takže to bylo složité… Trvalo to několik dní, až do schůze ve Stavovském divadle, kde jsme se sešli ze všech oborů – z opery, baletu a technických profesí, a kde předání klíčů s Lukešem vyjednali Vašek Postránecký a Miroslav Macháček.“

*Přidala jste se k hereckým výjezdům, když se jezdilo za lidmi za Prahu s informacemi, nebo i tady zvítězila vaše plachost?

„Jezdili hlavně studenti z různých fakult a brali si k sobě někoho, koho lidi znali z televize, kdo bude pro lidi důvěryhodný. Mě takhle poslali do Ostravy do dolů. S mým absolutním nepřehledem v politické situaci a radikálními názory. Jeli jsme s takovýma dvěma hubenýma studentíkama, a já pořád čekala, kdy k nám přistoupí ta persóna, nějaký spisovatel nebo jiná respektovaná osobnost, a unavení jsme dojeli do dolů, kde horníci zrovna vyfárali nahoru a měli schůzi ROH. Všichni měřili dva metry, dlaně větší než moje hlava, černé kruhy pod očima. V místnosti měli vyvěšená socialistická hesla a vpředu úzký řečnický pultík se srpem a kladivem. Já se pídila po tom, kdo tam tedy založí to Občanské fórum, a oni udiveně, že od toho jsem tam přeci já. Abych je přesvědčila, musela jsem využít svou hereckou profesi. Rozpustila jsem si vlasy a udělala ze sebe křehkou, nevinnou dívku, a vysokým, nalomeným hlasem jsem jim za tím pultíkem, který mi sahal po nos, vyprávěla, co se stalo na Národní třídě. Najednou jeden z horníků vstal a otočil se naštvaně na druhého: ‚Franto, ty jsi taky u těch Lidových milicí, ne? Byl jsi tam?‘ A ostatní vyskočili s tím, že za to Frantu pověsí!