Vy jste se narodil v Indii?

Ne.

Studoval jste ČVUT?

Nestudoval.

Ale jako režisér jste natočil film Mrtvej brouk.

Nenatočil.

Jak je to možné? To se o vás píše na internetu…

Nevím, co se o mně píše, ale to se musel někdo splést. Je pravda, že jsem možná někde řekl, že jsem se v Indii podruhé narodil…

Aha. Co se tam tehdy stalo?

Psal se rok 1989. Hráli jsme tam jako součást divadelní delegace. Bydleli jsme v luxusních hotelích, které by se daly přirovnat k Hiltonu. V přízemí bylo šest restaurací, francouzská, italská a další. Jako jediný jsem nechodil ochutnávat jídlo ke stánkům na ulici, protože jsem vždycky raději jedl tam. Taky jsem se jako jediný otrávil.

Jak se to projevilo?

Absolutní ztráta vody v těle, zvracel jsem, měl jsem vysoké horečky a doktor, co tam byl, říkal, že to je se mnou na vážkách. Otrava byla tak silná, že jsem byl pět dnů téměř v bezvědomí.

Pět dní jste byl v kómatu?

V kómatu ne, ale nevěděl jsem moc o světě. Netušil jsem, kde jsem, co dělám. Byl jsem mimo mísu.

Co jste vlastně snědl?

Nevím. Možná to nebylo ani z jídla, ale spíše z nějakého pití, v němž byl zřejmě nebezpečný bacil.

Takže jste byl pět dní mimo. Pak vás převáželi letadlem do Prahy a vy jste ležel na nosítkách v uličce?

Ano, ale pak se stala kuriózní věc. Měli jsme mezipřistání v Bulharsku, protože Praha byla hodně zasněžená. Všichni opustili letadlo, já jsem tam zůstal s doktorem a ten mi říká: „Jestli se ti neudělá dobře a budeme tu muset zůstat, tak tě převezeme do nemocnice v Bulharsku, protože musíš na kapačky. Už žádné nemám.“ A mně se najednou udělalo dobře.

Síla psychiky.

Přesně. Když jsme doletěli do Prahy, doktoři mi doplnili vitaminy a zavodňovali organismus. Tak jsem se podruhé narodil.

Výborně. Vaše druhé zrození jsme si vysvětlili. A teď mi povězte, kde jste se narodil poprvé?

Narodil jsem se roku 1956 v Olomouci, kde jsem vyrůstal. Maminka byla baletka v olomouckém divadle a tatínek muzikant. Hrál první housle v orchestru.

V kolika letech jste se na jevišti objevil vy?

Myslím, že v šesti. Když potřebovali do něčeho dětskou roli, řekli mně, protože jsem měl rodiče od divadla. Později jsem nějakou dobu hrál v ochotnickém souboru, který vedl Richard Pogoda a Pavel Dostál. S tím jsme jezdili po republice a vyhrávali různé ceny. To už mi bylo patnáct. Pak jsem studoval gymnázium, nastoupil jsem na DAMU a ve třetím ročníku jsem spoluzaložil divadlo Ve stanu s Ivanem Pokorným a Petrem Paloušem.

V roce 1982 přišly Sněženky a machři. Jak jste se k nim dostal?

Režisér Karel Smyczek dělal konkurz, já jsem tam šel a roli jsem dostal, ani nevím jak. Všichni tam byli vynikající. S Radoslavem Brzobohatým jsem během natáčení bydlel na pokoji. Vnímal jsem ho jako svůj idol. Bavili jsme se o hereckém životě a často vyprávěl svoje zážitky.

Vy jste prý vzal roli Ládi Brťky kvůli herečce Evě Jeníčkové, která hrála Mariku. To je pravda?

Možná jsem to z legrace někde plácnul. Když se mě ptali, proč jsem roli vzal, tak jsem žertem odpověděl: „Proč myslíte? Kvůli Evě.“

Jak vzpomínáte na vaši erotickou scénu?

Bylo to příjemné, kluci za oknem z toho měli haló, ale mně tehdy bylo 26 let a styděl jsem se. Eva to naštěstí snášela dobře.

Nepřeskočila mezi vámi jiskra i v soukromí?

Už tenkrát jsem měl vážný vztah, čekali jsme dítě, takže jsme byli spíše kamarádi, ale dodnes, když se vidíme, tak si rozumíme.

Vy jste prý neuměl ani moc lyžovat…

To se ukázalo hlavně na závěr. Požádali mě, jestli bych mohl sjet kopec na běžkách. Měl jsem jedinou možnost. Šusem. Řekl jsem, že to sjedu, ale aby to točili jen do doby, než budu muset brzdit, protože pak si nabiju hubu. Dole jsem se rozplácl, kutálel jsem se asi dvacet metrů a zlomil lyže. Kluci to pak sjeli po mně.

Díváte se někdy na ten film?

Ani ne. Rozesměje mě ale, když někomu volám a na druhé straně se ozve, než ten dotyčný zvedne telefon, hláška: „Vydrž, Prťka, vydrž.“

Poznávali vás po filmu lidé na ulici?

Ani ne. Když jsme dotočili, tak jsem pracoval asi dva roky v černém divadle. Pak jsem začal dělat kočovné Pradivadlo. Z herecké profese jsem odešel k produkování, režírování, protože jsem si chtěl osud určovat sám a nečekat, že mi někdo zavolá. Když jsem zjistil, že mohu dělat divadlo po celém světě, pokud ho budu dělat beze slov, audiovizuálně, tak jsem vytvořil takové projekty, se kterými jsme měli velký úspěch všude.

To bylo už po revoluci?

Ano, to byla taková složitá doba, takže jsme měli divadlo plné osobností. Hrál s námi Olda Navrátil, Veronika Žilková, Jan Čenský, Jiří Langmajer, Michal Suchánek. Hráli jsme například Barona Prášila a lidi je milovali. Nebylo nutné, aby mluvili. Suchánek tam hrál doktora, kterého Baron Prášil přesvědčuje, že fantazie je dobrá a že by se tím měl nechat ovlivnit, aby nebyl tak pragmatický.

Jak hráli beze slov?

Vytvářel jsem speciální jevištní jazyk. Hledal jsem způsob představení, který diváky osloví a bude mít příběh. Křížilo se v něm černé divadlo, filmové dotáčky, hudba, tanečníci, akrobati a všichni dohromady vyprávěli příběh. Dělali jsme velké věci jako Gullivera, Barona Prášila, Sindibáda a jezdili jsme po celém světě.

Kde jste všude byli?

Evropu jsme projeli celou, Jižní Ameriku, Severní Ameriku. Asii, Indii, Japonsko, Tchaj-wan či Malajsii.

Narazili jste někde na nepochopení?

Tam se nedalo narazit, my jsme měli mezinárodně známé tituly. V roce 2003 náš Gulliver získal cenu nejlepší fantasy představení v Edinburghu.

To vám muselo otevřít nové dveře…

Díky tomu jsem mohl pracovat například s výtvarníkem muzikálu Lví král. Když jsem v roce 2006 dělal dva roky výkonného ředitele v Divadle Hybernia a chystali jsme představení Golem, poskytl nám pro něj sedmimetrovou konstrukci. Na ni vylezli lidé a ze svých těl vytvořili postavu Golema.

Vy jste byl díky svojí práci pořád na cestách, vracel jste se do Česka?

Ano, ale Španělsko byl můj druhý domov. Přes 25 let jsem tam jezdil ročně na tři až pět měsíců. Tam jsem dělal před třemi lety i Mozartovu Kouzelnou flétnu jako audiovizuální projekt. Snažím se vždy dílo představit jinak, než je známo.

Co vás živí teď?

Stále dělám audiovizuální projekty pro zahraniční představení. Kromě toho vymýšlím zábavné zážitkové resorty. Jak by měly vypadat a co by tam mělo být, aby tam bylo dostatečné vyžití pro rodiny s dětmi.

Sám jste nedávno ženil syna. Kolik dětí máte?

Dva syny a dvě dcery. Ony a moje žena jsou pro mě ta největší radost v životě.

Máte recept na spokojené manželství?

Důležité je, abychom k sobě byli tolerantní a měli se rádi. Žiju podle filozofie: „To jediné, co máme omezeného, je čas.“ A tak se snažím dělat jenom to, co mě baví.

VIDEO: Legendární scéna z komedie Sněženky a Machři

Fotogalerie
28 fotografií