V roce 1968 jste nazpívala píseň Modlitba pro Martu, která se stala symbolickou písní proti ruské okupaci. Kdy vám komunisté naznačili, že jste pro ně trnem v oku?
„To začalo pozvolna od dubna v roce 1969, kdy pan doktor Gustav Husák vyhlásil normalizaci, a postupně jsem se doslýchala, že mě přestávají vysílat v rádiu nebo v televizi. Končilo to tím, že už se nemám ani líčit, když jsem se chystala natáčet jeden z posledních dílů seriálu Píseň pro Rudolfa III.“

Vaše poslední vystoupení bylo 27. ledna 1970 v Ostravě. Řekli vám, proč už nemůžete zpívat?
„Ne. Tehdy žádný důvod nebyl, ale pak jsme měli mít jako Golden Kids 22 vystoupení na Slovensku a Pragokoncert nám sdělil, že nikam nepojedeme. Prý existovaly nějaké moje kompromitující fotky a František Hrabal, který byl ředitelem v Pragokoncertu teprve asi tři neděle, mi to zatrhl.“

On byl komunista?
„Nevím, ale jeho předchůdce, který tu šňůru podepisoval, mě pustil. Hrabal ne. Ten držel v ruce fotky, na kterých jsem údajně měla být nahá s Alexandrem Dubčekem, ale byl to naprosto někdo jiný. Každopádně já jsem ty snímky ani neviděla. Viděl je pouze Václav Neckář, kterému je ukazovali, a měl potvrdit, že to jsem já. Odvětil, že to, jestli jsem to já, může říct akorát můj manžel Jan Němec, kterého jsem si vzala v roce 1969.“

A toho se ptali?
„Ne.“

Co jste si pomyslela, když vás chtěli takhle zdiskreditovat?
„Bylo nás více, kteří přišli o práci. Věděla jsem, že to bude důsledek normalizace.“

Vy jste nakonec ten spor vyhrála. Ukázalo se, že na fotkách nejste vy…
„No to jo.“

A stejně jste nemohla zpívat…
„Ani jsem se o to nesnažila.“

Jak to?
„Za mnou chodili novináři a říkali: Paní Kubišová, buďte rozumná. Když podepíšete podporu normalizačnímu režimu, budete zpívat do týdne. Řekla jsem jim, aby mi tam nechali dokumenty, co chtěli podepsat, ale nic jsem jim nevrátila. S takovým režimem jsem se spolčovat nechtěla.“

Nebylo vám líto vzdát se kariéry?
„Nebylo, zrovna jsme se stěhovali z pražského bytu, i kvůli tomu, že jsem si při natáčení Revue pro následníka trůnu pořídila oslíka a fenu boxerky, ještě ke svým dvěma pudlíkům. Přesunuli jsme se na venkov na Slapy do letního domu Jana Němce. Byla jsem ráda, že se s režimem nemusím bavit. Byla by ostuda spolupracovat s těmi papaláši.“

V jakém smyslu? Že by se na vás okolí dívalo pohoršeně?
„Nevím, jak by se na mě dívalo okolí, ale já bych to nepřenesla přes srdce.“

Přišla jste o nějaké kamarády a známé, když vás takto režim odepsal?
„Ne, já jsem to nezkoumala, protože jsme se přestěhovali na Slapy. Akorát tam kolem nás přibývali kolegové z branže, kteří měli stejně jako já vymalováno.“

Vy jste pak šla lepit sáčky na hračky. Tu práci jste si vybrala sama, nebo vám to někdo přidělil?
„Moje maminka se náhodou dozvěděla od jednoho zákazníka, pracovala v Celetné v Supraphonu, že družstvo Směr hledá pracovníky. Tak jsem tam nastoupila a práci jsem si vozila domů.“

Nemusela jste tam sedět osm hodin?
„Ne, oni tam neměli žádnou dílnu. Vzala jsem si várku domů, pak jsem to slepila, odevzdala a dostala peníze. Po patnácti měsících jim strana nařídila, že pro Kubišovou už sáčky nebudou. To mi prozradil tamní personalista. Režimu asi vadilo, že jsem si vydělala dva a půl – tři tisíce, což byly úplně nádherné peníze, průměrný plat byl asi 800 korun. Poté jsem chvíli aspoň montovala hračky, ale tam už nebyly tak pěkné peníze.“

Fotogalerie
52 fotografií