Věděla jste něco o dukelské tragédii před tím, než jste si přečetla scénář?
Přiznám se, že než jsem přečetla scénář k Dukle 61, neměla jsem o té tragédii ani tušení. Myslím, že to souvisí mimo jiné s tím, že komunistickou stranou ovládaný tisk v té době zametal podobné záležitosti pod koberec, protože nebylo v jeho zájmu o takových věcech informovat. I proto jsem ráda, že Dukla vznikla.
Co pražskou holku nejvíce překvapilo na příběhu z drsného hornického regionu?
Pražská holka se narodila rodičům, kteří v Ostravě prožili poměrně zásadních osm let svého mladého života, protože moje maminka šla po studiích na DAMU do angažmá Divadla Petra Bezruče. Táta sice dodělával školu a posléze pracoval v Praze, ale trávil tam s ní také hodně času. A protože to byla doba pro ně formující a v Ostravě začátkem 70. let se toho dělo mnoho zajímavého, byl ten kraj součástí i mého života, protože se o tom čase doma hodně mluvilo a jezdila k nám do Prahy spousta ostravských kámošů. Takže se dá říct, že s tím městem jsem odjakživa nějak spojená. Díky tomu jsem měla i určitou představu o havířích v té době, protože byli nedílnou součástí toho všeho. Žádnou selanku jsem si rozhodně nepředstavovala.
Ve filmu mluvíte severomoravským nářečím. Jak jste se s tím popasovala? A obecně – jak moc nářečí formuje postavu?
Já mám tyhle úkoly strašně ráda. Naučit se mluvit nebo hýbat nebo projevovat jako někdo úplně jiný. A zvlášť co se týče jazyka, je to pro mne zábavné, protože mám celkem dobrý hudební sluch a je to pro mne výzva dokázat si plně osvojit mluvu, kterou člověk nikdy předtím nepoužíval. Navíc v případě Dukly nade mnou bděl nějaký anděl strážný, který mě měsíc před natáčením dovedl k paní Zdeně Miklušové, mamince herce Roberta Mikluše, který v Dukle také hraje. Ta, jak jsem zjistila, je rozená Ostravačka s překrásným přízvukem a čistě ostravskou duší, manželka bývalého havíře, který pracoval přímo na Dukle. Seznámily jsme se po představení, které jsme v Ostravě hráli s Dejvickým divadlem, a Zdena nás protáhla noční Ostravou. Někdy kolem čtvrté ráno mi bylo jasné, že nikdo jiný mě ostravsky mluvit lépe nenaučí, a to se také stalo! Pracovaly jsme na tom pilně a Zdena byla tvrdá, ale vynikající učitelka. A byla i mou velkou inspirací pro postavu Marie. Patří jí můj veliký dík!
Hrajete matku dospělého syna, což při vašem věku a dívčí vizáži může diváky překvapit…
Matku určitě nehraji poprvé, už jich mám za sebou několik, ale je pravda, že je to poprvé, kdy hraju matku čtyř dětí, z nichž ten nejstarší je dospělý člověk. Ale v té době na tom nebylo nic zvláštního, ženy mého věku, tedy šestatřicetileté, byly už běžně i babičkami. Moje maminka porodila staršího bratra, když jí bylo dvacet čtyři, a měla nad postelí napsáno: stará prvorodička. Jinak Marie je matka praktická, úsporná, drsná, a ačkoli to tak leckdy nevypadá, velmi milující.
Co pro vás bylo herecky nejsložitější? Nářečí, kostýmy, nebo kontext příběhu?
Nejsložitější bylo zamaskovat a ke konci natáčení i se nasoukat do kostýmu se zvětšujícím se těhotenským bříškem. Co se nářečí týče, bylo to složité, ale jak jsem už řekla, mám tyhle úkoly ráda a přála bych si jich dostávat mnohem víc!
VIDEO: Dukla 61 je příběhem velké tragédie a skutečného filmařského umu.
Co je pro vás hlavním sdělením filmu?
Nejlepší je, když si to sdělení najde každý sám. Tak alespoň vnímám smysl umění, že každý v tom vidí něco jiného, co na něj působí. Pro mne je na tom silné, že je to příběh lidí, kteří skutečně žili a zemřeli kvůli lidskému selhání, navíc se o tom ještě nijak moc nemluvilo, a tak mám pocit, že tím filmem můžeme přinést klid jejich duším i srdcím těch, kteří tu po nich zůstali.
V čem jsou výhody a nevýhody, režíruje-li vás váš životní partner?
Když mi David tu roli nabídl, měla jsem ohromnou radost, ale zároveň jsem cítila velkou odpovědnost a bála jsem se, aby mě při práci nesvazovala. Ten pocit ze mě spadl první den natáčení. Práce s Davidem mě nesmírně těšila, bavila a inspirovala. Je to můj nejoblíbenější režisér.
VIDEO: Issová o průběhu druhého těhotenství: Hrozně jí to utíkalo"
