Proč jste se s partnerem nikdy nevzali?

„Známe se od sedmnácti. Prvních deset let jsme se tak nějak oťukávali. Jak říkal dědeček mého Ivana: Partneři, aby se opravdu poznali, spolu musí sníst aspoň čtyři kopky soli. To se nám tak nějak povedlo a poté jsme zjistili, že to potvrzení na papíře už vlastně nějak nepotřebujeme.“

Znamená to, že jste pro sebe i prvními partnery v životě?

„Ano, byl to úplně můj první chlapec a já jeho úplně první dívka. Ale všechny romantické duše, které tohle přiznání dojalo, musím trochu zklamat. Když to řeknu trochu nadneseně, nevinnost nás neuchránila od cesty života, která je plná proradností. “

Takže jste si někdy byli nevěrní?

„Od začátku našeho vztahu nás okolí zrazovalo, že musíme zkusit i jiné partnery, že nám to nevydrží, že o něco přicházíme. Nakonec jsme tomu uvěřili a stáli před rozhodnutím, že se rozejdeme. Ale přes všechny omyly, přešlapy a lži, kterých jsme se jeden na druhém dopustili, jsme to neudělali a myslím si, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě.“

Máte nějaký recept na spokojený vztah?

„Ne, kdo ho má?! Líbí se mi přirovnání: Jaký si to uděláš, takový to máš. U nás se to vyvíjelo léta, hodně jsme stáli o to zůstat spolu, takže jsme hledali způsoby, jak to udělat. Museli jsme zapracovat na otevřenosti, hledání maximální upřímnosti v každém ohledu, na permanentním boji s osobní pohodlností. Neustále se učíme rozeznávat, co je pravda, co cítíme, proč něco děláme tak a ne jinak. Je to nekončící proces, který nás naštěstí baví, a můžeme v klidu říct, že funguje. Ale není to pro každého.“

Jak to myslíte?

„Slavné heslo Zatloukat, zatloukat, zatloukat, pana doktora Plzáka je velmi lákavé. Jenže zásada Co oči nevidí, srdce nebolí mnohdy nakonec neplatí a všechno má vždy svou příčinu a následek.“

Jak jste k tomu došli? Pravda někdy může být pro člověka i dost nepříjemná.

„To mi povídejte. Ale říkám si, že život je moc krátký na to, aby ho člověk prožil ve lži. Ono, ačkoliv to ze začátku tak vůbec nevypadá, je nakonec ohromně osvobozující nebát se říkat pravdu. Ale jak už jsem říkala, je to proces a učím se to pořád. Lhaní nebo nalhávání si je asi přirozenou součástí našeho hardwaru.“

Hádáte se vůbec?

„To víte, že ano. Tu a tam křísne nějaké to nedorozumění. No, a pak se to snažíme v rámci možností civilizovaně rozebrat a pochopit, co se stalo, kde je problém. Při hádce musíte ale vždy vědět, že ačkoliv byste partnera v jejím průběhu nejraději zabila, je váš nejbližší člověk v životě. My to navíc máme ulehčené doma tím, že nám dcera často dělá rozhodčího.“

Jak se to projevuje?

„Nedávno, například, jsme uklízeli v kuchyni a já se ptám Ivana, proč jsou mezi noži v šuplíku naházené vidličky? A dcera vylítla z pokojíčku a křičí na nás: Nehádejte se! Takže, jak asi pochopíte, u nás si moc s ostřejší výměnou názorů neškrtnem.“

Dalo by se říct, že vedete alternativní život. Prý jste i vegetariáni, je to tak?

„Nejíme doma maso, ale nijak alternativně si tedy v dnešní době opravdu nepřipadáme. Ano, zhruba před patnácti lety to byla ještě exotika, panovaly názory, že nejíst maso je životu nebezpečné. Tehdy jsme možná byli trochu jiní. Ale dneska, kdy je vegetariánství úplně normální a i vegani nebo milovníci raw stravy, se nají prakticky kdekoliv, si spíš připadáme jako konzervativci.“

Jste striktní vegetariáni?

„Partner ano, ten nenosí ani kožené boty. Já jsem si uvědomila, že mám občas na maso chuť, a tu a tam si dám drůbež nebo rybu.“

Jak jste k tomu došli, že jste přestali jíst maso?

„To je jednoduché. Máme rádi zvířata a nedokážeme žádné zabít. A upřímně, je nám doslova odporný systém, jakým se v dnešní době maso vyrábí. Doporučovala bych všem, aby šli na exkurzi na jatka podívat se, jak se zachází s tzv. jatečnými zvířaty, kolik utrpení musí prožít. Taky si to stačí vygooglit na internetu, těch videí jsou tam hromady.“

Jaká změna to pro vás byla duševně?

„Nejíst maso, nalezení hlubšího vztahu ke zvířatům pro mě znamenalo nalezení hlubšího vztahu sama k sobě. Mnozí znalci vína nebo kávy nejedí maso aspoň v době, kdy musí zkoušet nové vzorky, protože vědí, že jim snižuje vnímání chutí. A stejně tak je to s vnímáním ostatních smyslů. Každému bych doporučila nejíst maso aspoň na nějakou dobu. Jsem přesvědčena, že by to mnoha lidem v pozitivním slova smyslu změnilo pohled na život.“

Dceru Klaudii vedete také k vegetariánství?

„Kdepak, chtěli bychom, aby si k tomu dospěla sama, takže jí maso normálně nabízíme, ale ona ho nechce. Ve školce si jednou kousla do karbanátku a zbytek pak nosila celý den v kapse, aby se nám pak pochlubila, že už maso normálně jí. Tak jsem jí pak v restauraci nabídla karbanátek a ona mi na to odvětila: Blééé.“

A vedle masa, čemu se ještě snažíte vyhýbat?

„Jak jsem řekla, nejsem žádný radikál. Ale snažím se zachovat si zdravý rozum. Takže o věcech přemýšlím, poslouchám instinkt. Neuklízíme třeba běžnou chemií, používáme hodně ocet, přípravky bez chloru a bez vůně. Sice to u nás potom půl dne smrdí jak v octárně, ale to se vyvětrá a čistota je dostačující.“

Když už se vyhýbáte chemii, užíváte nějaké léky?

„Když jsme nemocní, tak to léčíme doma a musím zaklepat, že s úspěchem. Během let jsme nastudovali a vyzkoušeli hodně léčebných metod a dá se říct, že kromě pouštění žilou jsme už zkusili snad všechno.“

Pocházíte z Moravy, takže máte v lékárně i nějakou tu slivovici?

„Alkoholu máme doma skutečně dostatek, zásobuje nás tatínek, který se výrobě pálenek věnuje s velkou vášní, a jeho skvělé destiláty rádi ochutnáváme a hodnotíme. Na Vánoce je pak kamarádům rozvážíme jako dárek a máme už hodně dobrých recenzentů.“

A ještě nějaké moravské pudy ve vás stále jsou?

„No jéje, jakmile slyším nějaký ten folkor, už cifruju. (směje se) Když nám to vyjde, jezdíme do Nedakonic u Uherského Hradiště, kde se pravidelně konají hody, a to si dávám výjimečně i kachnu se zelím, kterou miluju. Po vesnici chodívá kapela a chasa v krojích a já mám z dětství trauma, že jsem nikdy v kroji nešla. No a letos mi sousedi jen tak mezi řečí říkají, že mají doma asi čtyři kroje a že nám je příští rok zapůjčí. Takže už zpracovávám partnera, který má kořeny v jižních Čechách a moravský folklor je pro něj něco docela bizarního, že příští rok vyrazíme jako nefalšovaný šuhaj a šuhajka.“

Vy a kachna, to mi nejde dohromady. Jak to děláte, že jste tak štíhlá?

„Za to může dcera. Zavezeme ji ráno do školky a pak jdeme, ať je počasí jakékoli, šest kilometrů domů a odpoledne zase šest kilometrů do školky. Takže mám dost pohybu a tím pádem si můžu bez výčitek dát i pořádný kus čokolády.“

Dcera chodí do lesní školky, že?

„Ano. Jde o koncept, který vznikl v 50. letech v Dánsku a vřele ho můžu doporučit dětem i rodičům. Součástí zázemí školky je nějaký příbytek, kam si děti chodí odpočinout, ale jinak jsou prakticky celý den venku, běhají, hrají hry, chodí na výpravy, na exkurze ke včelařům, farmářům, učí se o koloběhu roku, o přírodě... Museli jsme se akorát vytrénovat v oblékání dítěte do minus dvanácti a ujistit strachující se babičku, že tam venku neumrzne.“

Takže klasické městské školky se vám nezamlouvají?

„Vůbec proti nim nic nemám, ale ta lesní se mi líbí víc. Myslím, že nějaké to nepohodlí nebo nedostatek dětem paradoxně prospívá. Máme tendence jim dopřávat všechno, a ono to pro ně mnohdy nemusí být to nejlepší. Každopádně si myslím, že je všechno o lidech. A je vlastně jedno, jestli je školka na vesnici, nebo ve městě.“

Také máte tendenci dát dceři všechno, nebo jsou u vás elektronické vymoženosti tabu?

„Až takhle striktní nejsme. Na televizi se sice nedíváme, ale pohádky si doma pouštíme z internetu. Teď si oblíbila i hry na tabletu, takže už objevuje další dimenzi elektroniky.“

Když se nedíváte na televizi, znamená to, že vás dcera nesleduje ani v Ulici?

„Nekouká se ani na ni, ale ví, že jsem herečka, což bývá někdy úsměvné.“

Povídejte…

„Třeba jsme byly bruslit, a když jsme se vrátily k autu, měly jsme za stěračem pokutu. Přišla paní policistka a říká mi, že musím jít zaplatit ke kolegovi, ale že doufá, že dostaneme pokutu jen za 200 korun, když jsem ta paní starostka z Ulice. Jenže pan policista mě hned nepoznal, tak mi jeho kolegyně přispěchala na pomoc a říká: To je přece paní starostka! A on se rozzářil a povídá: No jó, už vím, já jsem si říkal, že jste mi nějak povědomá. A Klaudinka se na něj podívala a povídá: Jo, maminka je herečka, tak to má za 200! Takže pomáhá, když je potřeba.“

V Ulici hrajete už od roku 2005, a za svou roli Světlany jste dokonce získala cenu Objev roku.

„Ano, a protože jsem se nemohla dostavit na předání ceny, přinesl mi ji pan Postránecký na představení Malované na skle. Přišel na děkovačku s nějakou vázou a já jsem vůbec netušila, o co jde. Měla jsem na sobě kostým smrtky a v představení jsem ve scénáři měla jedinou větu, která zněla: Mně je to celkem jedno. Pan ředitel ztišil tleskající diváky, předal slovo panu Postráneckému, ten měl proslov, pak mi pogratuloval, dostala jsem cenu, a protože jsem si říkala, že bych jako oceněná na to měla něco říct, pronesla jsem: Mně je to celkem jedno. A lidé lehli smíchy.“

Baví vás ještě postava Světlany po tolika letech?

„Mým zásadním štěstím je setkání s mojí seriálovou rodinou. Jarkou Obermaierovou, Vaškem Svobodou a teď po dva roky s báječným Vašíkem Motyčkou, který nám hraje syna Alexe a je mimochodem naprostý profesionál. Když uslyší: Dáme klapku, tak už ke mně nebo k Lumírovi vztahuje ručičky. “

Jak dlouho jste se učila přízvuk Ukrajinky?

„Skoro vůbec, asi mám na přízvuky talent. Hrála jsem už několik cizinek – Maďarku, Polku… Teda, řeči pořádně neumím, ale umím je napodobit. (směje se) Jakmile mi řekli, že bych měla hrát Ukrajinku, tak jsem říkala: Jo, tak tohle nebude problém, to umím...“

Co v budoucnu Světlanu čeká?

„Světlanu čekají dramatické chvilky a nebude prožívat zrovna jednoduché období. Víc nemůžu prozradit, tak se dívejte.“

Tak mi aspoň prozraďte, jak jste spokojená s tím, jak dopadly prezidentské volby. Vím, že jste veřejně podporovala Miloše Zemana.

„To jsem spokojená moc. Ohromně jsme si doma oddechli, že zvítězil zdravý rozum.“

Co si od té volby slibujete?

„Jé, to je na dlouho. Tak aspoň stručně. Konečně chytí ty zloděje, co pořád křičí, chyťte zloděje. Že se lidi nebudou bát říct nahlas svůj vlastní názor, i když nebude stejný jako názor mainstreamových médií. A že zkrátka bude líp.“

Miloš Zeman už byl prezidentem pět let, proč nebylo líp už dřív?

„Protože různé zájmové skupiny dělaly vše pro to, aby Miloše Zemana zdiskreditovaly. Všechny ty trenýrky, házení vajíčky, permanentní antizemanovská kampaň ve většině médií, naprostá neúcta k hlavě státu, která byla zvolena přímou volbou celého národa. Dnes už, po druhé vítězné přímé volbě, je patrné, že lidem jsou všechny tyto politické a mocenské tanečky naprosto jasné, nenechali se zmanipulovat a stojí za názorem našeho pana prezidenta. Je konečně čas věnovat se smysluplné práci. Nyní už je jen na poražených, zdali odejdou se vztyčenou hlavou, nebo budou dál rozeštvávat společnost, a tak definitivně ztratí tvář.“

VIDEO: Tereza Bebarová již léta patří k hlavním hvězdám seriálu Ulice. Podívejte se na ukázku...

Video
délka: 00:35

Co nového se stane v Ulici? Tv Nova

Vše o nekonečném seriálu Ulice najdete zde >>>

Fotogalerie
65 fotografií