9°C
Které rande s Karlem Krylem vám zůstane navždy v paměti?
Nikdy nezapomenu na jedno ráno v hotelu Grand v Uherském Hradišti. Karel mne vytáhl nezvykle brzo z postele, protože měl hlad. Sešli jsme do poloprázdné jídelny a objednali si to, co na počátku devadesátek bylo klasikou ve většině hotelů, tedy šunku, máslo a rohlíky. Karel obvykle vyžadoval i jedno natvrdo vařené vajíčko. Přinesli nám talířky se šunkou, malé kostičky másla a košík s rohlíky, které vypadaly, že pamatují včerejší den, jak byly gumové. Rozpačitě jsem sáhla po jednom z nich, ale Karel mi ho něžně vzal z ruky. K mému velkému překvapení se začal pokoušet rohlík rozříznout tupým příborovým nožem. Marně. Pak s potutelným úsměvem zalovil v kapse a vylovil z ní červený švýcarský nůž. Se slovy „každý muž má mít u sebe nůž“ rohlík rozříznul po délce a sám mi ho namazal máslem. Ten projev péče a lásky před zraky snad veškerého hotelového personálu seřazeného v uctivé vzdálenosti od našeho stolu, kdybychom snad projevili nějaké další přání, mne dojal. Karel pokukoval s úsměvem směrem k hotelové obsluze a okatě dával najevo, že nemáme pracovní schůzku, ale že jsem tou, které připravuje sám snídani. Ta vzpomínka na jeho něžnou péči ve mně zůstane navždy.
Jak jste se seznámili?
Naše první setkání s Karlem se odehrálo 25. ledna 1990 a bylo pouze pracovní. Pracovala jsem v té době v Mladé frontě jako zlínský krajánek, jak se říká oblastním redaktorům. Tehdejší tamní redakce měla pouhých deset metrů čtverečních a jednoho redaktora, a to mne. Měla jsem na starosti vše od baletu až po těžké strojírenství. Jediné, o čem jsem nemusela psát, byl sport. Karel měl koncert ve Zlíně, a tak mě vyslali, abych zkusila získat rozhovor s ním. Doba dva měsíce po sametové revoluci byla velmi vzrušená a Karla veřejnost vnímala jako symbol odporu k předchozímu komunistickému režimu.
Bylo těžké získat jeho důvěru?
Ano, to jistě ano. Karel byl velmi ostražitý v tom, komu věřit a komu ne. Dost jsem se obávala, že moji žádost o rozhovor po koncertě odmítne. Byl doslova obklíčen obrovským množstvím lidí, kteří s ním chtěli mluvit, a jeho čas byl i značně omezený. Čekala jsem na něho hodinu před vystoupením na chodbě u šatny v suterénu sportovní haly, kde se měl koncert konat. Pořádně jsem ani nevěděla, jak vypadá. Když se blížil k šatně, doprovázelo ho deset vysokých ramenatých chlapů z ochranky a Karel se mezi nimi se svojí výškou 160 cm doslova ztrácel. Když jsem se pokusila k němu přiblížit, jeho »gorily« v černém mne k němu nechtěly pustit. Karel je musel okřikovat a odstrkovat, aby mu umožnily se mnou promluvit…
…a pak?
Než jsem stihla cokoliv říci, jeho pohled mne doslova zrentgenoval až někam do morku kostí. Pak se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha: „Víš, že to máme až do konce života?“ A já jen vydechla, že vím. Na to mne vzal pod paží a cestou k šatně, zavěšeni do sebe, jsme si domluvili rozhovor po koncertě. Políbil mi ruku na rozloučenou a já odcházela jako ve snách, snažíc se urovnat si v hlavě, co se to vlastně stalo. Po koncertě jsem s ním udělala rozhovor a Karel se omluvil, že ještě v noci odjíždí do jiného města a že se mi ozve. Za dva dny jsem našla ve schránce dopis, kterým začala nejen naše osobní korespondence, ale také podivuhodný, neobvyklý vztah.
VIDEO: Plzeňský spolek navrhl pro zpěváka Ortela cenu odkazu Karla Kryla. Soud rozhodl, že jméno písničkáře musí z názvu pryč.
V knize Tajemství Karla Kryla, kterou jste teď napsala, vystupujete jako jeho poslední velká láska. Není to ale jen váš pocit? Nehrál to na více stran?
Karel byl v německém exilu obyčejný pán středního věku, o kterého se ženy příliš nezajímaly. Tady ho najednou fanynky všech věkových kategorií doslova pronásledovaly. Sám o sobě říkával: „Jsem malý, tlustý, plešatý, tak co na mně vidí?“ Bál se toho obrovského zájmu žen o něho. Alespoň v prvních měsících, možná letech. Děsilo ho, jak každá holka nebo žena, se kterou sotva promluvil, si hned představovala, že mají nějaký vztah. Některé ho doslova pronásledovaly od vystoupení k vystoupení. Ostatně jako každého slavného umělce, zpěváka. Postupně se tím zájmem žen bavil, ale svoje nitro nikomu neotevíral. Jen se mnou sdílel nejniternější pocity. Proč? Říkával, že jenom já dokážu rozumět tomu, jaké je to, být novinářem, a současně, jaké je to, stát na pódiu a zpívat. Zpívala jsem řadu let v Moravských madrigalistech a taky sem tam sólově s orchestrem. Jako amatér samozřejmě. Ale ten pocit v krku, kdy člověk stojí na pódiu proti stovkám lidí dívajících se na něho, jsem znala. Ten je stejný u amatéra i profesionála. Ale nejdůležitější asi v jedinečnosti našeho vztahu byla moje i jeho schopnost předvídat budoucnost a vidět i jemnohmotné síly a světy, které znají jen básníci, když je líbají múzy, anebo jasnovidky jako já.
V manželství Kryl zřejmě šťasten nebyl. Čím to podle vás bylo?
Básník a bankovní úřednice – co víc k tomu říci. Poslechněte si píseň Monology ze stejnojmenného alba… Zraněný pária a pýcha baronesy, mlčíme ty i já a nerozumíme si… Paní Marlena mu pomohla vydat v exilu některé jeho básně a on jí za to byl vděčný. Otázka jeho vztahu s Němkou, která nemohla nikdy docenit hloubku jeho českých textů, je velmi složitá a nelze na ni odpovědět pár větami. Víc k tomu najdete v mojí knížce.
Tvrdíte, že i přesto, že byl často obklopený lidmi, byl Karel Kryl vlastně osamělý. Proč?
Karel se cítil osamělý i uprostřed mnoha lidí proto, že se cítil emigrací zbavený svých kořenů. Miloval Česko a Slovensko, ale když se po letech vrátil, byl šokovaný a zoufalý ze zjištění, že už není na co navázat, že nerozumí mentalitě zdejších lidí, že tady nefungují principy slušnosti, na jaké byl zvyklý z Německa. Navíc každý básník a člověk, který dokáže číst budoucnost, se potýká s pocity osamělosti, protože jeho vnitřní prožitky jsou nesdělitelné nebo nesrozumitelné. Sám to psal v jedné z písní: „…chceš hluchým vyprávět, co píseň znamená, a slepým, co jsou křídla labutí…“
Říkalo se, že Kryl byl tak kritický k současnosti, protože ho Václav Havel nepřibral do týmu. Myslíte, že to tak bylo?
Rozhodně ne. Karel nestál o žádnou politickou funkci. Vzala by mu jeho svobodu říkat to, co chtěl říkat, a ukazovat na všechny přetrvávající nešvary společnosti. Navíc už v březnu 1990 napsal písničku Sametové jaro, ve které předvídal, že komunisté nebudou z vlády odstraněni, a to v době, kdy si většina myslela, že dojde k zákazu komunistické strany v této zemi. Vždy věděl, kam se bude vývoj ubírat, a nechtěl plout v kalné vodě politiky.
Co s vámi udělal jeho náhlý skon?
Bolest z jeho odchodu byla nepředstavitelná. Měla jsem strach, že ten obrovský žal nedokážu zvládnout a zemřu také. Zdávalo se mi ve snech několik let, že mne Karel volá a říká, že jsem mu slíbila, že se stanu jeho ženou, že na mne čeká a volá mne k sobě na »druhý břeh«. V reálném životě se to pak projevovalo nevysvětlitelnými křečemi ve fyzickém těle a psychickými stavy, které lékaři nazvali únavovým syndromem. Z této šílené situace, kdy nikdo nevěděl, co a proč se děje s mým fyzickým tělem, mne vysvobodil až o pět let později můj duchovní učitel, guru Jára, který dokázal přerušit moje spojení s Karlem i přes hranici smrti a zřejmě mi tím zachránil život. Dnes už se mohu setkávat s Karlem »v jeho světě« za branou smrti bez nebezpečí, že se ztratím z této reality.
Napsal vám nějakou písničku?
Karel svoje city, lásku k ženě, nikdy neprojevoval na veřejnosti. Byl velice cudný a stydlivý a nikdy neodkrýval před lidmi svá citlivá místa. Ani před nejbližšími přáteli. Bál se své vlastní zranitelnosti i toho, že by ho někdo mohl vydírat. Písničku tedy nenapsal pro mne, ale o nás dvou. Jedná se o Babylon z alba Monology. Dodnes občas, když večer usínám nebo se ráno probouzím a vědomí ještě balancuje na pomezí snu a reality, slýchávám jeho hlas, jak mi říká slovy této písně: „Ach, lásko, co se s námi stalo… V hospůdce se sloupy si se mnou víno dej… Ty nejsi ke koupi, já nejsem na prodej.“ Ta poslední slova, že nejsem na prodej, se týkala mé novinářské práce a taky mého charakteru a pro mne byla největším vyznáním úcty a lásky, jakého jsem se kdy od koho mohla dočkat.
Proč jste tak dlouho čekala s vydáním této knihy?
Bála jsem se, že někdo zabije i mne, protože si bude myslet, že vím o Karlovi, jeho životě a smrti víc, než ve skutečnosti vím. Karel byl přesvědčený, že zemře násilnou smrtí, a proto náš vztah tak tajil, aby se něco nestalo i mně. To byl mnoho let hlavní důvod. Vlastně jsem ani neplánovala někdy náš vztah zveřejnit. Až před časem, když jsem si byla »popovídat« s Karlem u jeho hrobu, se stalo něco hrozně divného. Uslyšela jsem najednou, jak mne Karel žádá, abych o našem vztahu napsala. Abych napsala o lásce, která trvá i po smrti. Náš příběh aby se stal poselstvím lásky a naděje, že milované lidi neztrácíme, ani když zemřou. Lidé aby věděli, že láska zemřelých je stále s námi, chrání nás a dává radost oběma světům. Aby se lidé netrápili ztrátou těch, co prošli branou smrti do jiné reality, ale prožívali svoji lásku dál a věděli, že ti, kteří zemřeli, jsou stále s nimi.
Očima autora
Dáša Světlovská o Karlu Krylovi říká, že jí obrátil život naruby. A zřejmě opravdu – dnes už například dávno není novinářkou, ale zabývá se věcmi tajemnými. Například tvrdí, že se jí s Krylovou smrtí otevřely schopnosti komunikovat se záhrobím a dušemi zemřelých. Kdo tomu chce věřit, ať věří. V každém případě Karel zanechal v Dášině duši otisk, který hned tak nevybledne.
VIDEO: Guru Jára s žáky na Filipínách
Guru Jára s žáky na Filipínách Dagmar Světlovská
Stačí si přečíst něco o Poetrii, která mimochodem probíhala i v našem městě a holky z univerzity v odháčkování jely jak slepice ve velkém. Zřejmě šlo o vyšinuté lidi, o čemž svědčí i tahle "milenka". 
