9°C
Cítíte se někdy stejně zoufale jako Lada?
„Když jsem do seriálu nastoupila a rozjela se výraznější linka, bylo to fajn. Postupem času ale začala být Lada dost velký zoufalec, a když má člověk celý den natáčení a v každém obraze je zoufalý, tak pak přijedete domů a opravdu marný a zoufalý jste. Určitou dobu to bylo už náročné. Pořád fňukala a něco kazila, neměla jinou polohu. »Naštěstí« se pak pokusila spáchat sebevraždu a tím konečně přišel zlom.“
A vy jste někdy v osobním životě přemýšlela nad sebevraždou?
„Jsem mnohem větší bojovník než Lada, mám ráda výzvy. Takže ne. Pro Ladu mám ale pochopení a dokážu se do ní vžít.“
Měla jste problémy sama se sebou?
„Byla jsem kolem svých osmnácti hodně zarputilá, pak mi došlo, že ta moje urputnost a náročnost je překážkou v mém osobním růstu a rozletu. Zavírala jsem sama sobě dveře. Asi do svých pětadvaceti jsem odsuzovala »povrchní« krásu. A obecně dodnes přijímám chválu k mému zevnějšku nebo výkonu velmi špatně. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že můj vnitřek a vnějšek patří k sobě a jsou zdrojem mé obživy, a to, že půjdu proti tomu, není řešením.“
A jak to tedy vidíte dnes?
„Řekla jsem si, že ze sebe dostanu to nejlepší a pokusím se využít toho, jak vypadám. Rozhodla jsem se, že se pokusím o sobě dávat vědět. A to jinak než přes svoji fysis nejde. Bez našeho těla toho moc nezmůžeme. Obzvlášť my herci. Tak to prostě je.“
Jak vlastně probíhal ten váš vzdor?
„Byla to kombinace nepochopení, zoufalství a vzdoru. Nebyla jsem schopná přijít na to, jak je možné, že lidé a společnost mají jiné hodnoty a měřítka. Že je pro každého režiséra důležité hlavně to, jak vypadáte, a tak jsem to řešila jídlem.“
Prošla jste si nějakými poruchami příjmu potravy?
Ke konci střední školy jsem měla období, kdy jsem hodně jedla a málo se hýbala. Řešila jsem problémy s rodiči, nespokojenost a tlaky, byla jsem hrozně zaťatá a nechtěla jsem přijmout věci, jak jsou. Naštěstí tohle období netrvalo dlouho, a když už to bylo nesnesitelné, zařekla jsem se a začala jsem na sobě pracovat. Jak psychicky, tak fyzicky. Snažím se o to dodnes, protože je to jediná cesta, jak se posouvat dál.“
Jaké problémy jste měla s rodiči?
„Rodiče nevěděli, že jsem si tehdy podala přihlášku na konzervatoř. Dozvěděli se to až poté, co jsem udělala přijímací zkoušky. Jelikož táta ví, co herectví obnáší, nechtěl, abych v této branži pracovala, takže to nesl poměrně špatně. Téměř rok se se mnou nebavil. Vlastně dodnes nevím, jestli byl opravdu naštvaný, nebo to byla »jenom« hra. Časem se to ale srovnalo a teď je podle mě rád.“
Váš otec je operní pěvec, stále zpívá?
„Musím zaklepat, zpívá. Už přes třicet let je v angažmá Národního divadla a do toho učí a vede katedru operního zpěvu na HAMU. Stále pracuje od nevidím do nevidím. Má můj velký obdiv a respekt.“
A maminka stále baletí?
„Jako většina baletek šla velice brzy do invalidního důchodu, ale doma nevydržela, začala se dál vzdělávat. Má distingované chování a je velmi schopná, i proto pracovala několik let jako asistentka Ivana Havla nebo Dagmar Havlové. Poslední roky pracuje na odboru vnějších vztahů v Národním divadle.“
Smrt Valerie Zawadské v Ordinaci: Před kolapsem nestihla poslední přání!
Smrt Valerie Zawadské v Ordinaci: Před kolapsem nestihla poslední přání! TV Nova
Jak jste se vůbec k herectví dostala, když rodiče vás k němu nevedli?
„Byla jsem vždycky dítě, které chtělo každou chvíli dělat něco jiného. Jediné, co mi vydrželo opravdu dlouho, byl sbor. Kühnův dětský sbor, do kterého jsem ráda chodila několik let. Jenže i ten mě přestal časem bavit, asi jako většina věcí. Jakmile totiž přestanu u nějaké činnosti vidět reálný cíl, nemůžu pokračovat. Jednou jsem tak místo zpěvu doprovodila kamarádky na dramaťák a hned na první hodině se mezi ně zapojila. Pohltilo mě to a nakonec jsem se dohodla s učitelkou, že zkusím konzervatoř. No a dostala jsem se.“
A teď se herectvím živíte…
„Momentálně se živím seriálem, divadlem, dabingem, reklamami a produkcí. Tu jsem vystudovala na DAMU, což trvalo strašně dlouho, nejsem vůbec studijní typ, a teď se k ní postupně vracím, protože mi začala chybět.“
Zmiňovala jste dabing, koho jste namluvila?
„Nevybavuje se mi teď jméno konkrétní herečky nebo název filmu, bylo jich hodně, ale namluvila jsem třeba Vicu Kerekes, se kterou máme podobný hlas. V dabingu jsem ale neustálý začátečník a nedávno jsem dokonce došla k závěru, že si budu muset dojít k logopedovi. Často se mi stává, že pravděpodobně z nervozity přehazuju písmenka nebo slovíčka a to v dabingu není zrovna dobrý. Navíc si tím vytvářím bloky.“
Nenaštvalo vás, že místo abyste si ve filmu přímo zahrála, jen jste dabovala kolegyni?
„Nenaštvalo.“
Jaká jste podle vlastního názoru herečka?
„Mám pocit, že jsem herečka, která je stále na začátku. Herectví je neustálý proces poznávání a mapování nejen sama sebe, ale i svého okolí a svých možností. Nejsem žádná vysoká kráska s bujným poprsím a dokonalými proporcemi. Ale i díky tomu si můžu zahrát osmnáctiletou sestřičku nebo mámu od rodiny. Třeba v Raplovi jsem asi ve dvou obrazech ztvárnila téměř čtyřicetiletou ukrajinskou prostitutku závislou na heroinu. A za to jsem ráda.“
Poznávají vás lidé bez brýlí?
„Naštěstí moc ne. Nedávno proběhla konference Novy, když se přejmenovávaly stanice, kam jsem byla pozvaná. Za celou tu dobu, co jsem tam byla, mě vyfotil jediný fotograf, který mě zná, protože jezdí fotit přímo do Ordinace. Nikdo jiný. Druhý den mi pak psala slečna z PR Novy, že se mi strašně omlouvá, ale že bez těch brýlí mě pravděpodobně nikdo nepoznal.“ (smích)
Za což jste asi ráda, protože jste v jednom z rozhovorů řekla, že nechcete být populární…
„Tady je asi namístě otázka, co je populární? V tom rozhovoru bylo, že netoužím po slávě a chci jen dělat dobře svou práci. Myslela jsem to ale tak, že pro spoustu lidí je cíl sláva, a je jim víceméně jedno, jak jí dosáhnou. U mě je to obráceně, jako první mě zajímá moje odvedená práce, o jaký projekt jde, s kým na něm spolupracuji, a ne to, jestli mi přinese popularitu.“
Spousta hereček se zviditelnila díky nahým scénám, vy byste se před kamerou obnažila?
„Dlouho jsem byla proti tomu, protože jsem měla problém se svou nahotou. Určitě bych se nesvlékla na první dobrou, ale kdyby se jednalo o skvělý scénář a nahá scéna by nebyla jen zbytečná vsuvka, neměla bych s tím dnes asi problém.“
Lidé vás znají krom Ordinace ještě z divadla, menších rolí v seriálech nebo z reklam na Tesco. Chtěla byste natočit film?
„Určitě, myslím si, že zase trochu hrát umím, a už jsem se dostala do fáze, kdy před kamerou nejsem tak nervózní jako dřív. Začínám si natáčení užívat a mám co nabídnout. Dokonce to vypadalo, že ta příležitost bude, Filip Renč si mě vybral do hlavní role nového filmu podle scénáře Haliny Pawlowské. Zrušila jsem let do Kanady, kde jsem měla být měsíc, ale paní Pawlowská mě přeobsadila. Oznámili mi to až teď v úterý a natáčet se mělo od poloviny června.“
Jirka kolabuje a je převezen do nemocnice s vnitřním zraněním.
Jirka kolabuje a je převezen do nemocnice s vnitřním zraněním. archiv TV NOVA
Očima autorky
První pohled na Hanu Kusnjerovou ve mně vyvolal nejistotu. Říkala jsem si, že tohle nemůže být ta potrhlá a zoufalá sestřička z Ordinace. Je až neuvěřitelné, že sympatické herečce je přes třicet let. Hanka mě překvapila svým racionálním uvažováním, každou svou odpověď si dobře promýšlela, přesto bylo poznat, že je naprosto upřímná.
„Role Lady mě baví. Když člověk dostane seriózní roli, nemá moc možnost dovolit si neobvyklé reakce. Ladu si z velké části mohu pojmout po svém,“ říká Hana Kusnjerová.
