Takovéhle přivítání doma jste si nepředstavoval.
„To tedy opravdu ne... Já jsem Věru se zájmem sledoval od jejích začátků a velmi jsem ji obdivoval. Na kamarádství sice nebyl čas, vzdálenost Praha – Ostrava není zanedbatelná, vždycky jsem ji ale rád viděl a slyšel. Měl jsem při tom vždycky otevřenou pusu údivem. Měla rokenrol a blues v krvi nejvíc ze všech v naší zemi. Fantasticky frázovala, měla pro to cit. Věra u nás nemá žádnou konkurenci.“
Kdy jste se viděli naposledy?
„V létě ve Šternberku na festivalu. Věra to tam rozbalila, ostatně jako vždycky, všichni opět žasli, včetně mě, kde se to v té malé zpěvačce bere. Potom si mi ale stěžovala, když dozpívala, že je mrtvá, utahaná, že už to těžce zvládá, že už jí to ani nedělá radost. Že s tím musí už seknout.“
Měla nemocné srdce. Proč s tím teda nesekla?
„To je těžké. Potlesk je jako droga. Když ho okusíte, nemůžete přestat. To svede málokdo. Pro mnohé je lepší umřít na jevišti, to se povede ale také málokomu. Věra to dokázala.“
Je cítit, že vás to hodně vzalo...
„Když jsem se dočetl, že měla zástavu a byla čtyřicet minut bez kyslíku, věděl jsem, že to nemůže dopadnout dobře. Přesto mě ta její smrt zaskočila. Pořád o ní musím přemýšlet. Když odejde skvělý zpěvák, je to vždycky blbý. Když je to k tomu ale ještě normální hodný člověk, který si nikdy na nic nehrál a v životě nikomu neublížil, je to o to horší. Štve mě, že jsem se s Věrou nemohl rozloučit. Měl jsem koncert v Michalovcích, tak jsem jí aspoň poslal věnec...“
A co vaše kondička? Vás ten kolotoč nezmáhá?
„Dvakrát do roka chodím na krev a nechávám si dělat veškerá vyšetření. Třikrát týdně hraju tenis, koncertuju a taky třikrát týdně vozím holky do školy. Na stará kolena je ze mne vzorný tatík. Takže myslím, že kondičku mám skvělou.“
Co jste dělal na Floridě?
„Dcerám jsme zařídili na tři měsíce školu a já tam jako vždycky měl pár koncertů jenom s kytarou. Na jednom se mnou zpívaly i obě dcerky. Vstoupit na jeviště se normálně stydí, tady ale do mne pořád hučely: Táto, už máme jít?“
Také jste prý měl přednášku na Berklee College of Music v Bostonu. Je to pravda?
„Ano. To je sen každého muzikanta. Jde o největší školu soudobé hudby ve světě. Studuje tam čtyři a půl tisíce studentů ze všech koutů světa. Má devětadvacet budov a všude potkáváte lidičky s futrály od nástrojů, neuvěřitelná podívaná.“
A co jste tam učil?
„No moje písničky! Zajímavý je, že se jim nejvíc líbily ty starý jako Voda nebo Želva. A když se je všechny naučili, uspořádali jsme koncert, který teď vydám jako DVD.“
Ještě k Floridě. To tam budete bydlet?
„Já ne, jen Alice s holkama. Pronajal jsem jim tam condominium, říkám tomu kondom. Takový byt na tři měsíce.“
Chcete, aby holky mluvily anglicky?
„V dnešním světě to je důležité. Rozárce je pět, to se v Americe začíná chodit do školy. Anežka chodí do třetí třídy a od srpna přestupuje na anglickou školu, tak to bude pro ni taky bezvadná průprava.“
Olympiku je 55 let. Chystáte oslavy?
„Oslavy ne, ale jeden výroční koncert 9. prosince v O2 areně. Vystoupíme ve starém složení a budeme mít spoustu hostů. Na pódiu se objeví Pavel Chrastina, Ladislav Klein, Ringo Čech i Jiří Korn, který s námi začínal a hrál na baskytaru. Říkal jen, že bude muset tak půl roku cvičit, aby měl baskytaru zase v malíčku. Zazpívám si s Petrou Janů, vystoupí moje Marta a zbytek už neprozradím, to je překvapení.“
Podívejte se na rozhovor s Petrem Jandou:
Petr Janda v talk show: I 14 let po smrti syna na něj myslím každý den! Petr Macek, Petr Soukup, Markéta Reinischová
