14°C
Jsou za tím vaše špatné vztahy?
„S Vojtou jsme měli a máme stále skvělý vztah, děláme spolu na zábavně dokumentárním pořadu davinci. Vlastně si nepamatuji, že bych s některým z kolegů měl někdy špatné vztahy.“
Produkční firmu Funny Bunny Films jste si založil s Jakubem Štáfkem. Kdy a kde se zrodil nápad?
„První popud ke spolupráci přišel během natáčení filmu Probudím se včera, kde společně s Kubou hrajeme. Rozuměli jsme si a bavilo nás společně vymýšlet projekty. Vlastně téměř hned po dotočení jsme se do firmy pustili.“
Říkal jste, že mezi kolegy špatné vztahy nemáte, ale přeci jen, jste slavista a Jakub Štáfek zarytý sparťan. Neválčíte občas spolu?
„My se tam příliš nepotkáme, natož abychom spolu nějak bojovali. Navíc já Kubu přeperu, takže jsem naprosto v pohodě.“
Vaším společným dílem je populární internetový seriál Vyšehrad. Kdo z vás má na něm větší podíl?
„Rozhodně Kuba, já se až stydím za to, že sklízím nějaké ovace. Jsem sice uveden v titulcích, ale jediný můj počin na seriálu bylo pár připomínek ke scénáři. Jinak jsem do něho vlastně nehrábl. Pocta patří Jakubovi.“
A váš názor na seriál?
„Skvělý. Kuba poprvé, podle mě, trefil formát krátkých videí, jež si pustíte, když máte krátkou chvilku. Je to neskutečně chytlavý.“
Jakub hrál fotbal intenzivně a stále ještě hraje. Jak to máte vy?
„Hrával jsem a snad i docela slušně, ale v posledních letech hrozně málo. Vlastně jednou za rok, když s bráchou pořádáme fotbalovou exhibici, což je takový největší fotbalový charitativní projekt v jižních Čechách. Letos měl být desátý ročník, ale nakonec ho posouváme až na příští rok, v tomto roce si tedy asi nezakopu.“ (smích)
Tak mohl byste, třeba vás Jakub Štáfek obsadí do dalších dílů Vyšehradu…
„To jsme zatím neřešili, ale to by se mu asi najednou hodně prodražilo, protože já jsem strašně drahej (smích). Vím, že má Kuba napsaných deset dílů, z toho těch pět posledních bude natáčet v brzké době. Pokud by mě do nich chtěl obsadit, tak mu rád pomůžu.“
Není škoda, že se Vyšehrad nezfilmoval?
„Zrovna nedávno jsem kvůli tomu volal Kubovi a ptal jsem se ho, zda o něčem takovém přemýšlel. Dohodli jsme se, že se sejdeme a probereme to. Takže v úvaze film je, ale v té je ledacos. U Vyšehradu se to přímo nabízí, ale zase si říkám, že největší síla tohohle projektu je jeho krátkometrážní formát a údernost. Uvidíme.“
Krom času jste něco do Vyšehradu investoval?
„Takhle to nefunguje, filmaři jsou taková »neziskovka«. Takže dostanou peníze, v tomto případě od OBBOD, a na nich je vyrobit dílo, ale sami o sobě nic vkládat ani nemůžou. To by museli podnikat ještě v něčem jiném.“
Čas kromě režie investujete ve velkém do charity, která se většinou týká onkologicky nemocných dětí. Táhla vás k těmto nemocem osobní zkušenost?
„Vůbec ne, naštěstí žádnou takovou nemám. Jednoduše, když jsem se stal veřejně známým, oslovila mě spousta organizací. I teď mi chodí týdně třeba čtyři nabídky. Řekl jsem si, že si musím vybrat jedno téma, nemám rád, když se někdo staví za všechno. Jako pokud potřebují přátelé pomoct, třeba Táňa Kuchařová se seniory, tak pomohu rád, ale jinak jsou mým hlavním záměrem a činností děti. Teď ale rozjíždím ještě jeden projekt.“
O co půjde?
„Nemohu prozradit nic konkrétního, kdybych řekl jedno dvě slova, okamžitě to někomu secvakne a řekne si, proč mě to nenapadlo dřív. Nechci, aby nám nápad někdo vzal. Řeknu jen, že se jedná o hrozně drzý, obrovský, ale charitativní projekt, který by snad mohl měnit smýšlení lidí o charitě.“
Vraťme se k dětem. Docházíte za nimi přímo do nemocnic?
„Jasně že jo. Dříve jsem se svým kamarádem Juliánem Záhorovským, který se zúčastnil soutěže SuperStar, obcházel pacienty takříkajíc na blind. O víkendu jsme se sebrali, jeli do nemocnice, třeba do Brna. Dětem jsem přivezl nějaké dárky, Julián zazpíval, povídali jsme si s nimi a večer jsme šli trochu víc popít do hospody. Chodím stále, ale bez toho »nasávání«.“ (smích)
Jak prožíváte setkání s nemocnými dětmi?
„Člověk, co to nezažil, by asi řekl, že setkání musí být smutný, ale není to úplně tak. Je sice pravda, že tady jsem si poprvé řekl, že svět je vážně nespravedlivý. Přijdete a říkáte si proč. Ale popravdě, ty návštěvy nejsou nepříjemné, není to pro mě žádná tryzna. S těmi dětmi si o nemoci vůbec nepovídáme, naopak se smějeme a je to fajn.“
Co vy a vlastní potomci?
„Přítelkyni mám, jsme spolu skoro dva roky, ale o dětech se zatím nebavíme. Každopádně, je mi třicet, takže založení rodiny by přicházelo v úvahu.“
Moc vás není ve společnosti vidět…
„Mezi lidi chodíme často, ale většinou tam, kde nejsou fotografové. Někdy musím třeba na premiéru filmu a tak, oni jsou pak ale všichni nešťastní, že mají moje fotky jen z jedné akce ročně. (smích). Když je člověk herec, tak se moc ukazovat nepotřebuje.“
Jak to myslíte?
„V hudební branži se ukázat musíte, jinak na vás lidé zapomenou, ale my v herectví máme svoje filmy, takové pomníčky. V televizi je pořád opakují a opakují, takže lidé o nás stále vědí. I kdybych pět let nic nenatočil, tak budu stále na očích.“
Z povědomí diváků jste se neztratil od své první role v celovečerním filmu Snowboarďáci. Po jeho uvedení se strhla lavina fanynek, jak jste to prožíval jako náctiletý?
„Tak ony jsou fanynky pořád, jen už na mě na ulici neskáčou jako na puberťáka. Byl to pro mě asi dříve šok, ale neměl jsem moc čas nad tím přemýšlet. Randil jsem s holkama, ale nevím, zda se jednalo o fanynky.“ (smích)
Nebál jste se třeba, že vás chtějí jen kvůli slávě?
„Tohle se může stát nějakým těm »bulvárním trotlům«, kteří právě chodí na večírky, kde jsou novináři. Ale když je člověk k sobě samému upřímný a autentický, tak i takové lidi sám přitáhne. Měl jsem asi pět vážnějších vztahů a jsem si jistý, že ani jedna z partnerek se mnou nebyla kvůli popularitě.“
Co vy a nevěra?
„To se přeci neříká do novin, takové věci.“
V profesionálním životě trochu nevěrný jste. Od herectví čím dál více utíkáte k režii. O čem bude váš druhý film Na střeše?
„Příběh je o starém profesorovi a mladém Vietnamci, kteří vymyslí takový nelegální plán. Začínáme točit v létě, už se těším.“
Premiéra nového filmu je zatím v nedohlednu, ale svou první jste si už prožil s dílem Pojedeme k moři. Užil jste si ji?
„Jo i ne, byly to strašný nervy, asi jeden z nejhorších strachů v mém životě. Režie je pro mě celkově obrovský stres.“
Proč se jí tedy věnujete?
„Hlavně kvůli tomu, abych měl jistotu, že to, co napíšu, někdo neudělá blbě. (smích) Ale jinak bych bez režie klidně byl, protože je pro mě fakt stresující.“
A já si myslela, že jste takový ten pohodář, co se nestresuje…
„Nejsem. Mám v životě hodně stresu, ale ta práce je naplňující, a tak mi to za to stojí.“
Co tedy hlavně jste, herec?
„Herectví vnímám jako součást mého života a to ostatní se s tím propojuje. Pocitově nejmíň jsem asi moderátorem, byť mě to nejvíc živí. Nejraději bych jenom psal, jenže tím se uživit nedá.“
Jaký žánr vám přirostl k srdci, komedie? V těch, zdá se, hrajete nejvíc…
„Myslím, že těch vážných rolí bylo víc, ale obyčejný divák vidí jen zlomek. Baví mě, když se žánry střídají. Jakmile dělám komedii, mám pak chuť na něco dramatického a naopak.“
Hrál jste už i v několika pohádkách, o čemž sní spousta mladých herců...
„Pohádky jsou většinou nuda. Jestli po nich mnozí touží, tak jim držím palce. Mě jakože taky bavily, ale třeba Peklo s princeznou jen díky tomu, že tam byl Šmídmajer a Voříšková. Láska rohatá, protože jsem si mohl zahrát čerta. Asi nejlepší ale byla Škola ve mlejně, kde jsem si zahrál nasranýho teplýho vodníka, což byla super role.“
Když jsme u těch pohádek, co takový pohádkový sen točit v Americe? Přece jen, už jste tam zakotvil na čas při studiích…
„Člověk musí být tam, kde mu hoří oheň. Takže pokud mi bude hořet tady, zůstanu. Pokud zaplápolá jinde, půjdu pryč. Praha a New York jsou moje dvě oblíbená místa, takže bych dokázal žít tam i tady. Kdybych chtěl točit válečné filmy, určitě musím do ciziny, protože tady na to nejsou peníze, ale s tím, co chci dělat já, si vystačím i u nás. Člověk jde tam, kde má šanci dělat věci co nejlíp. Zatím tedy zůstávám.“
