Jako kluka mne nenapadlo, že někdy spatřím na vlastní oči legendární soubor, který se před více než 70 lety nepřetržitě pohyboval v první linii válečné vřavy. Následovníky umělců, kteří rozptylovali statečné vojáky osvobozující Evropu od nacismu. Jejich vystoupení shlédl i můj praděda Jaroslav, který padl za války na Dukle. Možná proto jsem si tak přál navštívit koncert ansámblu.
Díky novinařině jsem se k Alexandrovcům mohl dostat daleko blíže. Tak blízko, že jsem občas jezdil s nimi v autech a měl kartičku umožňující vstup do zákulisí na jejich koncerty po Evropě. Nemá smysl diskutovat o tom, jak vysoce profesionální soubor byl. Za vše mluví tisíce vyprodaných koncertů a miliony fanoušků po celém světě. Chór svým zpěvem rozplakal i papeže Jana Pavla II.
Uzavřené zkoušky v civilu mi ukázaly pravou sílu souboru. Vzájemný respekt, podpora, nefalšované přátelství, společná láska k hudbě a radost z dobře odvedené práce. To byla jedinečnost Alexandrovců.
Druhou a ještě důležitější vlastností byla jejich lidskost. Pravidelně opouštěli rodiny, aby potěšili posluchače na celém světě. Nežehrali na výši honorářů. Neměli problém zazpívat zdarma veteránům, seniorům či je obdarovat květinou.
Teď je na nás všech, co máme Alexandrovce rádi, abychom mysleli na jejich blízké a uctili důstojně jejich památku.
Alexandrovci, děkuji!
