9°C
Jak vás napadlo jít na casting a ucházet se o roli princezny Isabely?
Každá holka alespoň jednou chtěla být princeznou! (směje se) Byl to poctivý casting, ale točím už od dvanácti, takže nějaké zkušenosti jsem měla. Ale doteď jsem ztvárňovala jen samé potvory, tohle je moje první kladná role. A to, že bych mohla být v kůži nějaké hodné holky, byla velká motivace!
Měl režisér nějaké »princeznovské « požadavky?
Sháněli tmavovlásku, takže jsem měla štěstí. Pak taková ta klasika – chodit rovně, chovat se vznešeně, ale to se řešilo až přímo na place.
Na vysoké škole ekonomické si z vás utahovali, že jste princezna?
Ne, točila jsem o prázdninách a jsem teprve v prvním ročníku. Spíš si mě pletou se sestrou, jsme totiž jednovaječná dvojčata a ona hraje taky.
A na konkurz do pohádky jste šly obě?
Ne, jen já. Režiséři si většinou vybírají podle fotek. Nevím sice, jak to u nás dvou rozlišují, ale vždy si pozvou jen jednu.
A víte, že nás vždycky zajímalo, jak si mezi vámi vybírají?
Teď jsme už malinko rozdílné, ale když sáhnu po fotkách, kde je nám s Bárou třeba dvanáct, tak sama sebe nepoznám.
Nebyla sestra smutná, že si vybrali vás?
Ne, měla za sebou jiné úspěchy, ale je pravda, že se špičkujeme, která z nás už toho natočila víc.
Princeznovská role je pro mladou herečku terno. Co to znamená pro mladou »neherečku«?
Byla to velká zodpovědnost a občas to bylo hodně náročné. Navíc to byla moje první velká role! Rozhlídnu se a najednou stojím na place s Jaromírem Hanzlíkem, Lukášem Vaculíkem, Jirkou Kornem…
Jaké to s nimi na place bylo?
Skvělý! Všichni byli moc příjemní, navíc moje sestra Bára hrála už s Lukášem Vaculíkem v jednom seriálu, takže jsem ho znala z vyprávění.
Poznal vás?
Jo, vzpomněl si, ale řekla jsem mu, že to byla sestra. No jo, dvojčata. Rozesmálo ho to.
Přiučila jste se něco nového?
Rozhodně dobře mluvit. To byl u mě největší zádrhel, musela jsem se naučit hezky artikulovat. Lidi, co chodí na herecké školy, se to učí tam, já to drilovala doma. Všechny ty jazykolamy… Chtěla jsem se přiučit i jízdě na koni, to by mě hrozně bavilo, ale nedostala jsem příležitost. Bohužel jsem jako správná princeznička jezdila v kočáře.
A co složité kostýmy? Herečky v pohádkách si většinou stěžují na nepohodlí…
Bála jsem se toho, ale musím říct, že kostýmní výtvarnice Míša Hořejší to vymyslela skvěle. Byly pohodlné, byla jsem v nich opravdu od rána do večera, tak na to trošku myslela. Jen když jsem na sobě měla svatební šaty, tak ty byly malinko nepříjemnější, protože za sebou máte tu dlouhatánskou vlečku… A bála jsem se o ně. Byly z nějaké indické látky staré osmdesát let, takže i v cateringu jsem si na ně dávala pozor, aby na ně neukápla ani kapka.
Jak vypadá takové pohádkové natáčení?
Někdy je to třeba i škodolibost z cizího neštěstí. (směje se) Hodně jsem se nasmála Honzovi Komínkovi, hraje rytíře, který točil scénu, kdy ho černokněžník pan Hanzlík vyhodí do vzduchu. Visel na laně, letěl, letěl – a nakonec schytal ránu o trám do hlavy. A to se stalo asi čtyřikrát. Já měla mít vystrašený výraz, ale udržte ho, když tohle vidíte. Ale taky se při natáčení podíváte na místa, kam byste se jinak nedostala. Stejně tak i na hradech jste v komnatách, kam veřejnost nemá přístup. Když jsme natáčeli na Landštejně, tak největší radost měly malé holčičky, které se chtěly fotit. Myslím, že si ale myslely, že probíhá na hradě nějaká show, a ne, že se točí pohádka.
Kterou pohádku máte ráda vy?
Popelku, to je jasný! Koukám se každý rok!
Jak trávíte vánoční svátky?
Jsem ze severních Čech a budu s rodinou. Je nás hodně, takže dva tři dny máme rodinné obědy s dědou, babičkou, prababičkou, a tak jezdíme po návštěvách.
Sestra taky nestuduje herectví?
Je na tom stejně jako já, herectví má jako koníčka, ale studuje žurnalistiku.
Lucie Černá
Lucie se narodila v Litoměřicích v 90. letech minulého století. V severočeském kraji vyrůstala a žije tam dodnes. Vychodila místní základní školu a později víceleté všeobecné gymnázium. Odmalička navštěvovala základní uměleckou školu, a to zprvu kvůli hře na kytaru, na bicí, později kvůli hře na klavír a hlavně kvůli zpěvu.
Rovněž odmala jezdila na herecké tábory, které účastníky učily herectví a činnostem, které jsou s filmem, divadlem a muzikálem spojené. Hrála vedlejší role v seriálech a filmech (Něžné vlny, Kameňák, Vyprávěj). Účinkovala v Divadle Františka Ringo Čecha v Dívčí válce (role Šárky, ve které spolu se sestrou alternovaly).
Mezi její koníčky patří lezení po umělých stěnách i skalách, fitness. Volný čas tráví často se psy Endíkem a Míšou, ráda čte, nejvíce fantasy literaturu.
Očima autorky:
Lucie je milá a je jí plná místnost. A to rozhodně myslím v tom dobrém slova smyslu. Herectví ji baví, ale zda se mu bude věnovat naplno, to prý ukáže čas. Narážek na dvojčata má na talíři vrchovatě, takže ji to malinko dráždí, ale klidně s vámi tu hru hraje. Když celé focení a povídání skončilo, zeptala se mně, zda jsem si jistá, že přišla opravdu Lucie. Takže je i vtipná.
