Sympatické dívky si všiml v roce 1953 sám Werich po estrádním představení v šapitó v Prostějově, po kterém si Milena přišla za slavným hercem pro autogram. „Když mi tehdy řekl, jestli bych si nechtěla zahrát ve filmu, nechtěla jsem tomu vůbec věřit,“ vzpomínala v knize Princezny českého filmu a také ty televizní Milena Dvorská. Pak už věci nabraly spád.

Návštěva pražského hledače talentů v bytě Dvorských, konkurz v šatech Pyšné princezny po Aleně Vránové a pak nekonečné čekání. „To rozhodnutí o tom, že si mě filmaři vybrali do pohádky Byl jednou jeden král, přišlo krátce před Vánocemi. Dodnes nezapomenu na to, jak mi rodiče tu obálku s dopisem dali pod vánoční stromeček. Rozplakalo mě to,“ vyprávěla Milena Dvorská a po téměř půl století se jí slzy objevily v očích znovu. „Tehdy jsem Štědrý den milovala. Tehdy ještě ano,“ pokračovala Milena Dvorská. Na ty chvíle si vzpomněla určitě často, když o mnoho let později seděla se svým manželem u vánočního stromečku a čekala, že za dveřmi zazvoní její dcera Lucie…

Erotika s Rážem

I přes počáteční komplikace dopadlo natáčení pohádky dobře a Milena měla našlápnuto do světa velkého filmu. „Říkali mi dva kroky sem, tři kroky tam, nedívej se do kamery, nebo naopak teď se dívej, trochu se usměj, trochu přivři oči, nemrač se. Na druhou stranu nebýt tak mladá a začínat s tímhle vším o pár let později, asi bych jim řekla, že se na to všechno můžu vykašlat. Ale tehdy mi to přišlo tak nějak přirozené a hlavně mě to nesmírně bavilo,“ vzpomínala.

„No vůbec nejhorší bylo, když jsem se měla líbat s Vladimírem Rážem, který tehdy hrál rybáře. Strašně jsem se styděla a vůbec jsem nechápala, proč mi snad všichni ze štábu řekli, že ten můj polibek bylo něco hrozného. Točili jsme to snad dvacetkrát, nevím, možná si Vláďa tehdy užíval,“ smála se Milena.

„Polibek pro mě tehdy znamenal vrchol erotiky. A já se tenkrát skutečně styděla. Když mi navíc děvčata ze štábu říkala, že Vladimír začíná být naštvanej, že jsem jako prkno, rozhodla jsem se dát do toho úplně všechno. No a pan režisér byl nakonec spokojený a Vladimír snad také,“ vyprávěla o svojí první „erotické“ scéně.

Románek s Bulharem

A určitě si na ni vzpomněla i poté, co byla přijata na pražskou DAMU. Marušku zahrála tak skvěle, že nikomu nevadilo ani to, že nemá maturitu. A Milena si začala užívat. Zamilovala se do spolužáka z oboru režie Orfeje Sokova a rozhodla se, že s ním odcestuje do jeho rodného Bulharska. Láska to byla obrovská, ale i přesto se ze země u Černého moře vracela Milena po několika měsících sice těhotná, ale sama.

S představou, že by žila stovky kilometrů od domova, se nechtěla smířit. Byla právě na konci studií a dcera Lucie se jí narodila v době, kdy dostala svoje první angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana. Rozhodnutí, že nechá dítě u rodičů na Moravě, tak bylo sice bolestivé, ale pro ambiciozní herečku nevyhnutelné. Skutečnost, že si Lucie vybudovala citovou vazbu k babičce a ne k matce, se ale měla Mileně v dalším životě ještě vrátit…

Dcery se nedočkala

Z Mileny se stala populární a uznávaná herečka. Šla z role do role, dařilo se jí ve filmu i v televizi. A role se pro ni našly i po roce 1989, kdy se z hereckého světa na čas ztratila a pracovala v kanceláři prezidenta Václava Havla. Právě na něj si později vzpomněla, když ho žádala o milost pro svoji dceru Lucii. Marně… Lucie Dvorská na konci 90. let minulého století vyslyšela volání svého srdce a utekla se svým partnerem Janem Dvorským, který se v Čechách prohlásil za spasitele Parsifala Imanuela, do zahraničí spolu s jejich dětmi. Trestní stíhání za to, že je neposílají do školy, na sebe nenechalo dlouho čekat.

Milena byla nešťastná a trápila se. Tím víc, že dcera jí ze zahraničí vzkázala, že vnoučata ani ji nikdy neuvidí. Když se u ní v Praze 16. prosince 2009 objevila její prvorozená vnučka Julie, rozplakala se. Domluvily si společnou oslavu Vánoc, ale Milena se jí nedočkala. Zemřela 22. prosince 2009…