8°C
Jak jste se dostala k pohádce?
„Bylo mi 28 a najednou mi zavolal produkční a říkal, ať přijdu na konkurz na princeznu. Bylo tam strašně moc známých hereček jako Zlata Adamovská, Ivanka Andrlová, Dáda Patrasová. A já jsem čekala, nezbyl na mě ani kostým a šla jsem poslední. Hodili na mě jen nějaký župánek. Tehdy se navíc říkalo, že je to dávno vybraný, že to bude hrát Libuška Šafránková, ale museli splnit počet přihlášených do konkurzu. Takže jsem počítala s tím, že tam jdu jenom do počtu. No a oni mi za 14 dnů zavolali, že si mě pan Hynek Bočan vybral.“
Stalo se to i někdy jindy, že byl konkurz jen naoko?
„Třeba když jsem dělala konkurz na film Adéla ještě nevečeřela, tak jsem prošla velmi těžkým asi třídenním konkurzem, a přitom to už bylo dávno rozhodnutý, že to bude hrát Naďa Konvalinková.“
Jaké bylo natáčení pohádky?
„Byla to strašně nádherná práce. Sešla se tam parta lidí, která na sebe slyšela. A protože se to točilo na konci léta a většina lidí měla ještě divadelní prázdniny, tak měli všichni takový klídeček. Bydleli jsme na statku, kde se natáčel mlýn, a každý večer tam byl oheň, pekla se masíčka a staří herci říkali historky. Nás akorát štáb předčasně zaháněl se slovy: Princezny, po desátý spát. Ať nemáte pod očima pytle. Ale je jasný, že když nás zahnali, že jsme se druhou stranou vrátily. Ráno jsme si pak kapaly kapky do očí.“
Pamatujete si, jaký jste dostala honorář?
„Mám pocit, že to bylo kolem 12 tisíc. Bylo to asi za 62 natáčecích dní.“
A za co jste je utratila?
„Jeli jsme za to někam do zahraničí. Ale za svůj první velký honorář, což bylo 6000 Kčs, jsem si koupila kožich, škodovku a zbytek jsme propili. Po honoráři byl totiž vždycky večírek a ten byl velkolepej. Chodilo se pro něj hromadně do Myslíkovy ulice, kde byla výplatárna Barrandova. A tam vždycky stála fronta všech těch herců.“
Jaké byly rozdíly v honorářích?
„Za komunistů to bylo tak, že kdo byl zasloužilý umělec, tak měl 800 Kčs za den, kdo byl národní umělec, měl 1200 Kčs za den a ti ostatní byli pod tím. Když jsem po konzervatoři nastoupila do divadla, tak jsem měla nástupní plat 1900 Kčs. Takže když se přihrávalo, tak jsem si přišla i na 3200 korun za měsíc a to bylo něco. To je dneska jako kdybych měla třeba 90 000. A dnes je třeba v Národním divadle plat jen 17 000 korun.“
Jak se žilo hercům za socialismu? Dostala jste se i do zahraničí?
„Já jsem třeba natočila s Matějkou Hodinu života a s tím se jelo do Moskvy. Ale ještě předtím jsme museli jít do Bartolomějský a tam mi estébáci říkali: Slečno Bartůňková, jedete reprezentovat Československo, uvědomte si to. My bychom pak byli rádi, kdybyste nám řekla, co se tam dělo, a hrozně bychom uvítali nějaký váš elaborát. Takže jsem jim to odkývala. Já jsem s nimi ale nikdy nespolupracovala, ani ve straně jsem nebyla. Vždycky jsem jim nějak vyklouzla. Mně totiž poradili, abych říkala, že to strašně dělat chci, ale z nějakýho důvodu nemůžu.“
A jak to v Moskvě probíhalo?
„Hned po příletu už do nás lili vodku. A byly tam hvězdy jako Tichonov nebo Tabakov. A protože mi říkali, musíte reprezentovat, tak jsem pila pořádně. Když jsme se vrátili, tak si nás estébáci samozřejmě zavolali a říkali: Tak co, máte pro nás nějakou zprávičku? A já jsem jim říkala: Vy mi to nebudete věřit, ale já jsem vylezla z letadla a už jela vodka za vodkou. Já jsem byla v jednom lihu, abych pořádně reprezentovala. Nemohla jsem odmítnout, oni to lili.“
Nebyli z vás trochu v šoku?
„Pamatuju si, jak na mě ten jeden estébák koukal a říkal si: Tak ta je buď úplně blbá, nebo strašně vyčuraná. A to jsem jim ještě se smíchem řekla, že je možná zažaluju za zničené ledviny a za játra, protože jsem tam opravdu málem nechala své zdraví. Oni po mně sice ještě chtěli podepsat to, co jsem jim tam řekla, ale to jsem neudělala.“
Dostala jste se díky filmu i na Západ?
„Byla jsem pozvaná na festival v Monte Carlu od režiséra, se kterým jsem natáčela film Casofonie, Sašou Popovičem. Dodnes na to nezapomenu, protože se mi tam dvořil miliardář.“
Jak to probíhalo?
„Mně bylo tenkrát nějakých 26. On byl majitelem klenotnické značky Piaget, bylo mu 49 let, a chtěl si mě dokonce vzít. Protože mě vzal na jachtu na nějaký luxusní večírek, tak mi předtím koupil dokonce i šaty od Heleny Rubinstein za nějakých 17 000 franků.“
Proč jste jeho žádost o ruku nepřijala?
„Byla jsem jelito. Tenkrát jsem chtěla být hlavně herečkou a ne manželkou. Dnes na to jen s úsměvem vzpomínám. Hlavně na ten večírek na lodi, kde jsem se osobně potkala s Marcelem Marceau nebo Alainem Delonem, který mi dokonce políbil ruku, když mě mu miliardář představoval. Málem to se mnou seklo.“
Co děláte dnes?
„Jsem ředitelka Metropolitního divadla Praha. A to pod sebou má dětské muzikály anebo i večerní představení pro dospělé.“
ŽÁDANÝ KONKURZ
O roli princezny Angeliny se na konkurzu ucházely i Ivana Andrlová, Dagmar Patrasová, Zlata Adamovská a Dana Bartůňková, která ji nakonec dostala. Režiser prý také uvažoval o Veronice Freimanové či Zoře Jandové.
Druhou princeznu v pohádce, něžnou Adélku, si zahrála Monika Stará, tehdy ještě Pelcová. Dnes už se herectví nevěnuje, ale je z ní učitelka.
