Předávání státních vyznamenání 28. 10. 2003. Vlevo výtvarník Adolf Born, vpravo herec Jiří Kodet.

Autor: ČTK

Nejraději je ve svých vystoupeních používal Miroslav Donutil, dlužno dodat, že za Kodetova vědomí a souhlasu. „Nikdy se nenaučil cizí řeč, což byla jeho slabina. Na zájezdu v Anglii přišel k trafikantce, naklonil se do okna a ptá se: Do you speak English?“ vypráví třeba s tím, že když znejistěná žena přisvědčila, nakoupil pomocí jednoho slova: Marlboro.

Zřejmě nejslavnější je pak další zážitek z návštěvy Anglie, kam si prý vezl 55 liber, což byly tři měsíční platy, a jeden oblek. „Řekl jsem si: Nenavštiv v Anglii Hilton – a je to, jako bys tady nebyl. Ostatní kolegové pochopitelně škudlili, ale já šel. Sedl jsem si ke stolu a luskl na číšníka. Naznačil jsem mu, že chci jídelní lístek. Ten pohůnek to okamžitě pochopil, byl z Hiltonu. Já, neznaje jediného slova v anglickém jazyce, zabodl jsem prst do jednoho z pojmů. Pikolík odešel. Předstíral jsem četbu Timesů. Asi po tři čtvrtě hodině čekání se otevřely dveře kuchyně a do místnosti vjel na vozíčku čtrnáctiposchoďový svatební dort. Pochopil jsem, že to bude patrně ta moje objednávka. Všichni tleskali a hledali nevěstu. Já jsem tam byl ovšem zcela logicky úplně sám. Přivezli mi dort ke stolu a šoupli mi ho na desku. Já uchopil příbor se špachtličkou – naštěstí doma jíme na stříbře, takže se v tom vyznám – sňal ze čtrnáctého poschodí jahůdku, jíž byl dort ozdoben, odložil jsem ji na talířek a decentně ji snědl. Potom jsem tomu blbečkovi naznačil, že ten zbytek si může odnést. Když se opět vrátil, tak jsem mu ukázal, že zaplatím. On to kupodivu pochopil. Přinesl mi účet a tam stálo 50 liber rovných. Já sáhl do kapsy, dal mu svých 55 a odešel středem – směr Československá socialistická republika...“ 

Slavné jsou také jeho cholerické výstupy, které tak báječně prodal v Pelíšcích. Jeho rodina přiznává, že v nich zúročil mnoho z jejich soukromí. „Vzpomínám si na historku, která je pro můj vztah s tátou charakteristická. Jednou mi pustil píseň Edith Piaf a křičel na mě: Ty, ty – neslyšíš ten její vnitřní nářek?! Bezpečně vím, že táta neměl hudební sluch, nikdy na žádný hudební nástroj nehrál a rozhodně neuměl zpívat, ale seděla jsem jako trubka a nedokázala mu říct: Co mi to vykládáš, já v té hudbě slyším mnohem víc než jen nářek. Vnímám hudbu, sama ji skládám, hraju na pět hudebních nástrojů. Ne, já jen seděla, mlčela a tvářila se jako ovce…,“ vypráví jeho dcera Karolína Kodetová.

Fotogalerie

2 fotografie

Karolína Kodetová zavzpomínala na svého otce.

Autor: Archiv Blesku