Přibližujete se věku, kdy většina žen zakládá rodinu, uvažujete o tom také?
„Věk už mám, ale zatím to neplánuji. Sestra má ve dvaceti devíti letech dvě děti, občas pomáhám s hlídáním a musím říct, že jeto dokonalá antikoncepce. Zatím mi stačí pes.“
Bydlíte s rodiči?
„My máme tady v Praze rodinnou vilu, která patří babičce. Jsou tam čtyři byty, v jednom bydlím já, v jednom máma, ve třetím bydlí babička s dědou a v tom posledním nájemníci.“
Mluvíte o matce, otec tam nebydlí?
„Rodiče se rozvedli asi před třemi lety. S tátou mám ale skvělý vztah, teď nedávno jsme spolu pařili. Jsme vlastně kamarádi, ale zároveň je respektuji jako rodiče, vím, že si za nimi mohu přijít pro radu.“
Dlouhou dobu lidé řešili vaši váhu...
„Teď už to téměř neřeší, ale je pravda, že jeden čas to bylo všude. Byla jsem taková oplácanější, ale já nikdy nebudu úplně hubená. Nemám nějak potřebu být, zjistila jsem, že ten vzhled není tak důležitý. Ony to ty média řešily vlastně víc než já, jenže tím, jak to pořád řešily, jsem to pak začala řešit i já.“
A poznamenalo vás to nějak?
„Není příjemný všude číst, že jsem boubelka a tlustá. Takže mozek tu informaci přijme a začne nad tím bádat. Ale nikdy se mi nestalo, abych spadla třeba do anorexie. Přiznám se, že jeden čas jsem si ji přála mít, aby všichni viděli, kam až ta »buzerace« vede. Ale naštěstí jsem poměrně silná osobnost, takže jsem to ustála.“
Přece jen jste ale štíhlejší...
„Dokud jsem přemýšlela pořád nad jídlem, řešila jsem, co budu snídat, co obědvat a večeřet, vyčítala jsem si každé sousto, tak ta váha prostě dolů nešla. Pak jsem si pořídila psa a začala jsem chodit ven a byla to strašná očista psychická i fyzická. Já jsem si totiž hrozně přála, abych se jednoho rána probudila a byly mi volnější kalhoty a ono se to jednou fakt stalo.“
Věříte tedy, že když vyšlete přání do vesmíru, že se naplní?
„Tak ono to bude hlavně těmi vycházkami s tím psíkem. Ale ano, věřím ve vesmír a v nějakou vyšší moc, vyšší sílu. A že všechno se děje z nějakého důvodu. A hlavně tomu, že to, co vysíláme, se nám zase vrací.“
Vyslala jste snad i přání do vesmíru, že chcete být herečka?
„To se mi stalo vlastně opravdu náhodou, ale nebylo to tak, že bych za každou cenu chtěla být herečka.“
A jak to tedy vzniklo?
„Když jsem byla malá, tak mě mamka přihlásila do různých castingových agentur, přišlo jí, že jsem malá a roztomilá, tak si myslela, že bych se mohla chytit a zúročit to. (smích) Takže mamce vděčím za svou kariéru.“
Jaká byla vaše první zkušenost?
„Fotila jsem reklamu s Jaroslavem Šimandlem, bylo mi asi sedm. Jednalo se o obal na trvanlivé mléko, ještě ho máme doma.“
Krom focení jste i nějakou natočila?
„Ano, to bylo poprvé na Reiffeisenbank, když mi bylo osm. Potom jsem dělala pořad pro ČT Návštěvy u paní Hudby a pak už následoval Ranč U Zelené sedmy.“
Jak jste se dostala až k Ranči a Ulici?
„Vybrali si mě na dramatickém kroužku, na který jsem docházela a díky Ranči jsem se dostala do Ulice. Pepa Loučím, který dělal na natáčení Ranče pomocnou režii, se následně podílel s Dušanem Kleinem na castinzích do Ulice a vzpomněl si na mě. Zavolali mé mámě, ta mě pak doslova donutila tam jít, vůbec se mi nechtělo, po škole ještě běžet na casting, nakonec jsem ale poslechla.“
V Ulici jste teď po rozchodu sama, jak se bude role Terezy Jordánové vyvíjet?
„Tereza se rozešla se ženatým Romanem a je sama. V jednu chvíli to vypadalo, že něco propukne mezi Terezou a Davidem (Matouš Ruml), ale teď to utichlo, tak uvidíme, co scénáristé zamýšlejí dál.“
Říkám si, že točíte se samými sympatickými muži, nikdy neproběhl nějaký románek i v realitě?
„Tak já točím hlavně s Filipem Rajmontem a s Matoušem Rumlem (v Ulici Otík a David), Matouš je šťastně ženatý a má dvě děti a Filip je gay, takže u nás přeskočila jenom kamarádská jiskra. Musím říct, že spolupráce s klukama je opravdu moc fajn a jsem hrozně ráda, že točím zrovna s nima dvěma."
Jste přátelé i mimo natáčení?
„Ano, jsme se všemi. Třeba s Aničkou Fixovou (představitelka Moniky Farské) chodíme pravidelně každý měsíc na večeře, ještě společně s našima dvěma kamarádkami produkčními. Nebo s Anetou Krejčíkovou jsme byly teď v létě na dovolené v Itálii. Chodíme spolu i často na víno, vždycky se společně smějeme, že by se to mělo natáčet, ty naše řeči."
Ve filmech vás možnost vidět, není. Proč?
„Je pravda, že ve filmech nehraju, ale nedávno jsem jeden dotočila s Viktorem Polesným. Je to televizní film, poběží na ČT 1 někdy po novém roce.“
O čem je děj?
„O sochaři, který stavěl sochu Stalina na Letné, je to podle skutečné události. Hlavní roli sochaře hraje Honza Novotný, kterému dělá ve filmu asistenta Martin Kraus. A já jsem taková Martinova múza, on by se mnou chtěl být a já se stále zdráhám. Navíc hraju komunistku. Byla to skvělá zkušenost, jsem Viktorovi za tu příležitost velmi vděčná.“
Svlékla byste se kvůli filmu?
„No každá herečka řekne, že když tam má nahota nějaký smysl, tak se svlékne. Já si myslím, že to svlékání je vždycky tak trochu zbytečný, ale bohužel to k tomu patří. Lidi to vyžadují. Záleželo by na situaci, ale asi bych se svlékla nebo spíš by mi podle mě nic jiného nezbývalo.“
Věnujete se i divadlu?
„Zatím vůbec, před rokem jsem teprve dodělala školu, do které jsem chodila denně, protože nejsem samostudijní typ a kombinované studium pro mě nepřicházelo v úvahu. Takže čas na zkoušení v divadle nebyl, ale teď už čas mám, takže začínám rozhazovat sítě a zjišťovat, co a jak a jestli by mě někde chtěli.“
A jak si představujete divadelní začátky?
„Jelikož jsem nikdy nehrála, chodila jsem pouze na dramatický kroužek a to ještě, když mi bylo asi 12, tak bych potřebovala začít nějak nenápadně. Kamarádovi jsem říkala nedávno, že bych jako první potřebovala hrát třeba strom, pak postupně přejít na něco živého a pomalu se posouvat dál. (smích)“
Již pátým rokem se také věnujete charitativnímu kalendáři, kam putují peníze?
„Na konta třem psím útulkům a jedné neziskové organizaci, která pomáhá pejskům bezdomovců, narkomanů, v romských osadách a tak podobně. Je to takový můj projekt, moje miminko. Nechtěla jsem jen od lidí vybírat peníze, ale chtěla jsem, aby dostali také něco na oplátku, co bude užitečné a kalendář je vzpomínka na celý rok. Fotky pro kalendář fotí právě moje kamarádka Anička Fixová.“
Děláte i jiné kalendáře než ty na zeď?
„Zatím ne. Často se nás lidé ptají, zda nechceme udělat kalendář stolní, ale já se do toho nechci pouštět. Takhle na zeď je to dvanáct známých tváří, ale nevím, kde bych sehnala 52 známých ksichtů.“ (smích)
Pojďme se nakonec vrátit »na začátek«. Jaká byla vaše první láska?
„První pusu od kluka jsem dostala asi už ve školce, taková ta »mlaskačka«. Ale takovou tu pořádnou, ta byla asi ve 14, tu si pamatuji dodnes. Jmenoval se Adrian, a to byla moje velká láska. To jak vypadal, si pamatuji, jako by to bylo včera, ale už nevím příjmení. Byl takový snědší, brunet a byl krásnej no. Třeba si to přečte, co?"
Očima autorky
Patricii Solaříkovou znám, asi jako většina, díky roli Terezy v seriálu Ulice. Považovala jsem ji za nesmělou a vzornou slečnu. Na rozhovor ale přišla odvážná a energická bytost. Působí na pohled jako andílek, ale při focení ukázala, že má v sobě i známky žhavé ďáblice.
U rozhovoru se vyjadřovala naprosto spontánně a za celou dobu jí neopadl úsměv ze tváře. Musím říct, že obdivuju její nasazení jak v herectví, tak v charitativní práci, do které je opravdu zapálená.
