7°C
Co myslíte, že jste po tatínkovi hlavně podědil?
„Především smysl pro spravedlnost. I když jsme každý pojímali věci odlišně, Kantův mravní zákon byl v nás obou stejný: Jednej tak, aby se tvé jednání mohlo stát obecně platným zákonem.“
Jaký váš táta podle vás byl?
„To souvisí s předchozí otázkou, takže teď negativa: výbušný, zarputilý. Sice i sebekritický, ale příliš upnutý ve svých názorech. V pozdějším věku už chvílemi úplně přestával naslouchat druhým. A to jsem po něm taky zdědil. Dost podobně se chovám doma.“
Jak se projevovalo, že tatínek nenaslouchal druhým?
„Neuměl to. Umění naslouchat druhému je dovednost, kterou ovládá jen několik málo kněží, psychologů, pedagogů a kvalifikovaných sociálních pracovníků. A pak to také dovedou malé děti. U táty se tento nedostatek projevoval tak, že pokládal skoro každou diskuzi za jakýsi ring, v kterém vyhrává zápasník s chytřejším názorem nebo obratnějšími argumenty. A tak vlastně sledoval v projevu toho druhého hlavně jeho slabá místa, do kterých by se mohl trefit a zvítězit.“
To bylo asi nepříjemné.
„Zapomněl, že v komunikaci lidé sdělují nejen fakta a názory, ale také svoje emoce, slabosti, prosby a prostřednictvím metakomunikace ještě něco navíc. Táta měl v uších jen přísně logické senzory a nic jiného než logiku do hlavy nepouštěl. Snad ještě tak humor. Ale to už musel být hodně dobrý fór, aby měl šanci se tam dostat.“
Kdy jste poprvé zaznamenal fenomén zvaný Jára Cimrman?
„Poprvé mě táta vzal na nějaké zvláštní představení Vyšetřování ztráty třídní knihy, které se odehrávalo pro studenty a kantory v jakési škole. Když jsem viděl tátu před tabulí, jak tam kreslí ty nejrůznější značky a slova, kterým jsem ve svých čtyřech letech nerozuměl, například Cimrmanův krok stranou na půdu vulgárního materialismu, myslel jsem, že je učitelem. Ta představa mi vydržela řadu let. Táta skutečně byl vystudovaný středoškolský učitel. A také byl nezpochybnitelným kantorem doma.“
Kolik máte sourozenců a jak s nimi vycházíte?
„Celkem jsme čtyři. Vycházíme spolu jako sourozenci, jednou v dobrém, jindy hůř. Ale já mám mezi nimi výlučné postavení. Jak řekl Zdeněk Svěrák v jednom nedávném televizním rozhovoru – my se máme s Láďovými dětmi rádi, jen ten Filip se nám vyloup! A měl pravdu. Vyloup jsem se jako hrášek z lusku. Cítím se nejlépe v solitérním postavení. Nesnáším, když se mnou někdo manipuluje, když se mám přizpůsobit většině. Jsem asi ta pověstná nepřizpůsobivá menšina!“
Všimla jsem si. V únoru jste vystoupil s myšlenkou vzdát se dědických autorských práv na Járu Cimrmana. Vy nemáte rád peníze?
„Nemám. Dokonce se už pěkných pár let zabývám myšlenkou, jak to zařídit, aby peníze vůbec nebyly potřeba. Mou vizí je na celém světě zrušit peníze úplně. To, prosím pěkně, není žádný neomarxismus, ani komunismus. Takový svět by administrativně a technologicky řídily počítače, nikoli nějaká třída vyvolených. A demokratická vláda by byla pojistkou proti omylnosti či zvůli počítačů. V takovém světě by dokonce neplatil autorský zákon. To si většina lidí neumí představit ani ve snu. Ale to je právě na této vizi přitažlivé. Bohužel to za mého života nejspíš nehrozí.“
Jste ženatý a máte děti?
„Ženatý nejsem, ale nějaké ty děti nedaleko pobíhají. Jsem odpůrce manželství. S tátou, který byl ženatý a rozvedený třikrát, jsme si dělali legraci, že svatba je první krok k rozvodu.“
Čekají vás státnice. Co studujete?
„Právě absolvuji čtvrtý vysokoškolský pokus. Žádný jsem zatím nedovedl k promoci. Po FEL ČVUT, MFF UK a FAMU, kam jsem se ani nedostal, studuji FF UK obor sociální práce. U toho bych se zastavil. Je to obor, kde lze nejlépe rozvíjet a trénovat talent ke spravedlnosti. A také obor, ke kterému jsou všechny ostatní obory potřeba: filozofie, matematika, ekonomie, psychologie, sociologie, učitelství, umění, komunikace, život, manuální práce. Snad jen paleontologie a astronomie se ho dotýkají vysloveně okrajově.“
Jméno Smoljak vám dveře otevírá, nebo spíš přivírá?
„Jméno Smoljak dveře otevírá, přivírá, otevírá a zase přivírá. Stejně jako vítr. Někdy je příznivý, ale když to nejméně očekáváte, najednou se dveře zabouchnou. Aby se po čase zase pootevřely a řekly: Smoljaku, Smoljaku, tak mi to s tebou teda ještě jednou zkusíme...“
