Říká se vám fotograf slavných. Jakou slavnou tvář jste měl před objektivem poprvé?

„Těžko říct, v té době byl pro mě slavný kdekdo. Ale asi Waldemar Matuška a Eva Pilarová, které jsem fotil jako fotografující komparzista. Pocházím z filmové rodiny a s babičkou jsem už od dětství chodil do komparzu. Při natáčení jsem bedlivě sledoval filmové fotografy, až jsem k desátým narozeninám dostal bakelitový foťák Pionýr made in SSSR. Mám ho dodnes.“

A vaše první velká škola fotografa?

„Okupace v roce 1968. Byl jsem první na ÚV KSČ s prvním zastřeleným a pak už jsem lítal celý týden s kamarádem Liborem Hajským a fotili jsme po celé Praze. Libor byl již v té době fotograf ČTK a vlastnil motorku, s kterou jsme ujížděli zblblým Rusům střílejícím na každého, kdo měl kameru nebo fotoaparát. Dobrá škola.“

Později jste nastoupil na Barrandov jako filmový fotograf. Jaký byl váš první film?

„Diagnóza smrti režiséra Petra Schulhofa v hlavní roli s panem Hrušínským. Pak to šlo už samo. Jeden film za druhým, ale pokladem pro moji práci byl seriál F. L. Věk s úžasným režisérem Františkem Filipem. V něm hráli snad všichni slavní herci: Pivec, Höger, Medřická, Brejchová, Menšík, Kemr, Kryzánek, později můj velký kamarád Radek Brzobohatý, Jiřinka Bohdalová. Při tomto natáčení jsem se seznámil s tou nejlepší hereckou elitou českého národa.“

Kdo byl před vaším objektivem nejnáročnější?

„Určitě Karel Gott. Všechno má vymyšlené a naplánované. Když se fotografuje v ateliéru, tak se soustředí na všechno, co vede k dosažení toho nejlepšího záběru. Od polohy prstů u pasu až po nasvícení vlasů a dokonale se soustředí na výraz. Jednou jsem ho ale fotil s Luckou Bílou a soustředil jsem se především na ni. Neustále jsem jí říkal, jak se má postavit ke Karlovi, kam s hlavou, jak vlasy. A Karel najednou strnul a řekl: No a co já? Mně neřekneš, jak mám stát a jak se mám tvářit? Odpověděl jsem mu: Karle, ty stojíš stále dokonale a tváříš se také dokonale, tak ti nemám co říct. Měl smysl pro humor, vůbec se neurazil.“

Slavní mají většinou svoji představu o fotografii. Když ji máte vy, vyhoví vám?

„Jistě. Třeba při focení pana Krampola a pana Zemana jsem vymyslel, že pan Zeman bude číst deník Blesk v 3D, a k tomu je zapotřebí nasadit si ony zázračné brýle. Pan Krampol z toho udělal velkou legraci a skončilo to tak, že snad na Hrad by mohl kandidovat sám pan Krampol. Obrovská legrace a úžasná práce.“

A jaká byla vaše velká kamarádka Dáša Veškrnová?

„Fantastická a mám ji upřímně rád, i když se po jejím nástupu na Hrad naše setkávání stalo pouze náhodným. Prostě ona byla na Hradě a já v podhradí. Dnes už je zase v podhradí, ale já ji stále vnímám jako Dášu Veškrnovou, herečku, která nezkazila žádnou legraci. Hodně jsem ji fotil pro tituly časopisu Kino, anebo jen tak pro radost. Bylo nám prostě dobře. Po focení jsme šli vždycky k nám na maminčinu bramboračku a kafíčko.“

A když už Dáša byla na Hradě, fotil jste ji?

„Když byla na Hradě, tak jsem dostal od Američanů zakázku fotit u nás návštěvu prezidenta George Bushe staršího. Na Hradě zrovna probíhalo setkání s Václavem Havlem, prezidentem Gorbačovem a prezidentem Bushem. Díky Dáše jsem tam pořídil spoustu zajímavých fotografií. Nikdy nezapomenu, jak mě na chodbě viděla a protokol neprotokol, vrhla se na mě a začala mě objímat. A říkala: Vyfotíš mne hezky s paní Bushovou, viď? Dám si to do soukromého alba.“

A jak často se setkáváte s Dášou teď?

„Tak jednou za rok na zahradní party u kamaráda a producenta Borka Severy. Sedáváme v altánku ještě s Láďou Štaidlem a ostatními přáteli a řešíme možné i nemožné současného světa.“

Sedm let jste byl manažerem Ivety Bartošové (†48), byl jste duchovním otcem její velké show Radio Luxembourg a také jste byl poslední, kdo ji fotografoval před smrtí. Jaký je váš životní příběh s Ivetou?

„Upřímně řečeno se opravdu nerad k Ivetě vracím. Měl jsem ji velice rád, prožil jsem s ní mnoho let, pracoval jsem s ní prakticky denně, byl jsem u narození Artura a i u mnoha bolestných i radostných událostí v jejím životě. Vrátím se pouze k našemu poslednímu setkání.“

Jaké bylo?

„Iveta byla u mě v ateliéru a naše debata byla upřímná a otevřená. Naplánovali jsme si postup od A do Z, jak budeme spolupracovat do budoucna. Připravovali jsme její skromně velký návrat krok po kroku. Tak, jako když se připravovalo Radio Luxembourg a mnoho našich jiných společných projektů. Optimismus a radost ze života jsem cítil opravdu všude. O to víc jsem nechápal sled dalších událostí, ale vím, kdo tomu výrazně pomohl, kdo ji neošetřil tak, jak hvězda takového formátu potřebuje. Je to smutné, co všechno ji potkalo, ale já jsem s ní zažil nejkrásnější období jejího života.“

Neuvažujete o knize o I. B.?

„Mám obrovský archiv fotografií, které nespatřily světlo světa, a jsem neustále přemlouván, abych otevřel svoji paměť jak fotografickou, tak i tu vzpomínkovou. Pečlivě to ale zvažuju. Nechci se zařadit do davu příživníků, neumětelů a magorů, kteří se snažili se přes ni vyhrabat na Olymp slávy. Vždycky to skončilo katastrofou. Iveta chtěla být vždycky sama sebou a nepotřebovala rady a porady, co má dělat. Hledala lásku a pochopení pro svoji práci.“

Což se jí nedařilo…

„Bohužel. Hledala člověka, který bude s ní bez emocí a žvanění o blbostech, který ji bude mít prostě jenom rád. Jak se jí to dařilo, ví celý národ. Bohužel i dnes, po její smrti, jsou individua, která nestojí za to ani jmenovat, a snaží se prodávat se na její úkor se vším možným. Třeba i s tím, že stěhují její hrob sem a tam... Je mi z toho špatně. Když si pustím její Tichou píseň, tak mám pocit, že je vedle mě.“

Tím individuem myslíte Josefa Rychtáře, viníte ho z toho, že skočila pod vlak…

„No comment. Na to si zodpovězte sama.“

A co Láďa Štaidl, jste stále kamarádi?

„Láďa je součást mé rodiny. Vděčím mu za mnohé a doufám, že budeme stále kamarádi. Mám rád jeho židovský humor, mám rád jeho přístup k penězům a práci s nimi. Naučil mě poslouchat, jak se válí haléř v kapse a že není vhodné i tak malou částku vyhodit z kapsy jen tak. Nemám co dodat. Je to moje rodina.“

Fotogalerie
9 fotografií