Po celém světě už řadu let chytáte unikátní ryby, točíte filmy, které vysílají renomované stanice. Baví vás to pořád ještě?

„Rybaření je můj život! Tomuto koníčku, který mě zároveň živí, se věnuji nade všechno rád. A mohu to dělat naplno a na této úrovni jen díky vůli a ochotě obětovat tomu všechno!“

Obětoval byste i to, že byste třeba neměl rodinu, děti?

(Bez rozmýšlení) „Určitě ano. To říkám upřímně. Rodinu, děti bych samozřejmě moc chtěl. Ale v okamžiku, kdy bych si měl vybrat mezi tím, zda budu dál dělat to, co mě nejvíc baví, a tím, že se budu trápit doma, tak bych šel první cestou. Zatím si život bez rybaření a cest nedokážu vůbec představit…“

Rybářská příručka Blesku
Rybářská příručka Blesku
Autor: Blesk

Ví tohle vaše přítelkyně?

„Ano. Ví, že mě rybaření strašně baví a dělá mě šťastným. Podporuje mě, stejně jako celá moje rodina. Pořád chci hodně cestovat, ale možná přijde okamžik, kdy mi bude nejlíp doma, na Katlově. Ale netuším, kdy to bude. Třeba jednoho dne zjistím, že už jsem toho viděl dost, ryb jsem ulovil také dost, podívám se na západ slunce a řeknu: Už je na čase to nechat mladým. Ale zatím to nemám.“

V Katlově u Kutné Hory jste vybudoval rybářský areál, postavil si tam domek, tam se usadíte?

„Jednou ano. Mám tak místo, které je pro mě poprvé v dospělém životě opravdovým domovem.“

Proč zrovna Katlov?

„Je to krásné místo s magickým jezerem. Zamiloval jsem si ho. Ráno vstanu, podívám se z okna a naskýtá se mi ten nejkrásnější pohled, jaký si dovedu představit. Srnci, zajíci a divočáci mi chodí po zahradě, k vodě to mám 20 metrů.“

To je pro vášnivého rybáře, jakým jste, životně důležité…

„Přesně tak to je, musím bydlet u vody. Každopádně mě mrzí, že tady zatím mohu trávit tak málo času…“

Pořád jste na cestách.

„Ano, loni jsem strávil na expedicích po celém světě devět měsíců.“

Místo tedy máte, teď to usazení, kdy přijde?

„Bude to hlavně záležet na tom, jak mi bude sloužit zdraví. Je mi sice jen 33 let, ale moje tělo už dostalo při cestách hodně zabrat, to, co prodělalo, vydá na tři lidské životy.“

Rybaření na vaší úrovni je v podstatě vrcholový sport…

„To je dobré srovnání… a podle toho také dostává moje tělo zabrat. Byl jsem mnohokrát zraněný, ale nejhorší jsou různé nemoci a paraziti z exotických krajů.“

Jsou ty nemoci nakažlivé?

(usmívá se) „Nemusíte mít strach, většinou nejsou. Třeba malárii jsem už měl sedmkrát. A když máte najednou malárii a břišní tyfus, to jsou nezapomenutelné okamžiky. Jsem samozřejmě očkovaný, ale nefunguje to prostě na všechny choroby. Takže když se vždycky vrátím z výpravy, trvá mi to docela dlouho, než se z toho moje tělo vzpamatuje…“

Nyní vás v rybaření podporuje celá rodina, byly ale doby, kdy se s vámi kvůli tomu třeba táta vůbec nebavil.

„To je pravda. Táta se na mě hodně zlobil a nemluvil se mnou několik let. Chtěl ze mě mít hudebníka. Studoval jsem na konzervatoři piáno a kontrabas a moc mě to bavilo. Ve třeťáku se ve mně probudilo něco, co jsem dosud neznal – ohromná touha po vzdálených krajích, v té době by mě na konzervatoři neudrželi ani řetězy. Dlouho jsem o tom přemýšlel a pak se rozhodl, musel jsem školu opustit a jít za svým snem, cestovat a chytat ryby. Moje rodina s tím výrazně nesouhlasila a táta se zasekl úplně. A musel jsem se pakovat z domova.“

Čím vás vlastně rybaření tak vzalo?

„Je to úžasný koníček, který zavede člověka do přírody. Každý rybář hledá ve svém koníčku něco jiného, zároveň tam ale všichni hledáme to samé – a to je pocit svobody, souznění s přírodou. A já jsem chytal už od svých pěti let, kdy jsem pytlačil na Botiči v Průhonickém parku a mým prvním učitelem byl neskutečně šikovný romský pytlák.“

Aha, tím je vaše vášeň pro rybaření objasněna. Co jste dělal dál, když vás táta vypakoval?

„Babička mi půjčila peníze, koupil jsem si letenku a odletěl do Austrálie. V kapse jsem měl 50 dolarů. Začal jsem u jedné rodiny v Sydney, dělal jsem takového poskoka v domácnosti. Ti lidé ale ke mně přistupovali s despektem, a když odjeli na dovolenou, úplně všechno zamkli, včetně lednice, a já neměl ani co jíst.“

To nevypadalo moc dobře…

„Vůbec to nebylo dobré, neměl jsem pracovní povolení a nemohl sehnat v Sydney žádnou práci. Skoro tři měsíce jsem spal v Central parku a jedl odpadky z popelnic. Byl jsem bezdomovec, vůbec jsem neměl na jídlo.“

Nezvažoval jste, že to vzdáte a poprosíte o pomoc rodinu?

„Ne, to jsem nechtěl v žádném případě, věřil jsem, že se to musí zlomit.“

A zlomilo?

„Ano, vzali mě jako myče nádobí do jedné velké pizzerie. Za 5 dolarů na hodinu. Málokdo umyl v životě tolik nádobí jako já! První noc jsem brečel. Když na vás pět kuchařů ječí, máte všude kolem sebe metr a půl vysoké hromady nádobí a nestíháte… Byla to velká škola života. A vydržel jsem to. A začal jsem postupovat výš, dostal jsem se až na post pizzaře. Když jsem si vydělal nějaké peníze, koupil jsem si prut a v každé volné chvíli chodil na ryby.“

Jak jste se seznámil s australskou rybářskou legendou Rexem Huntem, který vám ve vaší rybářské kariéře hodně pomohl?

„V Sydney byla tehdy obrovská rybářská výstava a stejně jako dneska já stojím v Praze a podepisuji jednu kartičku za druhou pro návštěvníky a hlavně mladé rybáře, tam tehdy stál Rex Hunt. Táhla se k němu fronta snad 300 metrů dlouhá. Vystál jsem ji a dodnes nevím, jak mě ta drzost napadla, ale prostě jsem příšernou angličtinou řekl: Já jsem Jakub Vágner z České republiky a chtěl bych pro vás pracovat. On byl z toho v takovém šoku, že mi na druhou stranu kartičky s podpisem napsal svoje telefonní číslo a řekl, ať mu zítra zavolám. Takže jsem mu zavolal, a tak to celé začalo.“

Začal vás učit řemeslo?

„Ano, pracoval jsem na různých rybářských lodích, nic jsem neuměl, ale rychle jsem se učil. A postupně jsem se dopracoval k takovému pracovnímu rozvrhu, že ráno jsem průvodcoval na moři, na lodích, večer jsem myl nádobí. Když jsem se pak po roce z Austrálie vracel domů, vezl jsem si sebou docela slušný výdělek.“

Když jste se vrátil, tak jste se ale nestal hned rybářskou hvězdou…

„To tedy ne, bylo to docela vystřízlivění. Začal jsem psát články o rybaření a podařilo se mi obrovskou řadou náhod to, že v ČT vznikl první rybářský pořad Jak na to. V té době jsem jezdil po celé republice a prostě chytal ryby. Vždycky jsem přijel na nějaké místo, za pár dní se tam seznámil s hromadou lidí, vznikala úžasná přátelství. Už mi došly peníze z Austrálie a byl jsem vždycky vděčný lidem, když mi přinesli nějaké jídlo. Byl jsem opět na dně. Jak jsem ale cestoval křížem krážem republikou, získal jsem hodně kontaktů. Tak se mi podařilo dostat i do zahraničí a pro rybářské kempy jsem dělal rybářského průvodce, chodil jsem s klienty na sumce. Ve Španělsku, Itálii a Francii.“

Měl jste živnostenský list na rybářského průvodce?

„Tak to je opravdu úsměvná vzpomínka, když jsem chtěl na tuhle činnost vystavit ŽL, dívali se na mě jako na blázna. Do žádné kolonky jsem se nevešel, tak mě dali do služeb osobní povahy, což mají prostitutky.“ (usmívá se)

Kdy jste začal jezdit na expedice?

„Když jsem si jako průvodce vydělal nějaké peníze. Začal jsem s kameramanem Jirkou Středou a naše první velká cesta vedla do Amazonie. Pak přišly další cesty, v ČT jsem mezitím udělal další pořad S Jakubem na rybách. Tehdy jsem se udobřil s tátou a napsal mi k seriálu muziku. Přišel jsem také na nápad udělat seriál o největších sladkovodních rybách světa. Když jsme měli z expedic zajímavý materiál, rozesílali jsme je po světě, ale žádná odpověď. Až najednou odepsali z National Geographic, pozvali mě do USA a řekli, že za pět dní vyrážím do Indie s pětičlenným štábem chytit ďáblova sumce.“

Vzal jste to?

„Samozřejmě, ale měl jsem velké obavy, rybu jsem znal jen z obrázků, nevěděl přesně, kde a jak ji chytit. A o Indii jsem jen věděl, že tam jedí hodně kari. Když to zkrátím, tak nějakou šílenou náhodou jsem ty dvě ryby chytil a jedna z nich byla uznána jako světový rekord! Nejde to nazvat než z prdele klika! Vrátili jsme se zpátky, zpráva obletěla celý svět… a díky tomu za mnou přišli a dali mi vlastní pořad v National Geographic. Splnil se můj sen.“

Jak jste chytil ďáblova sumce?

„Na úplně shnilou rybu, kterou jsem našel na břehu. Byl to asi takový dvoukilový kapr, který na háčku doslova tekl. Váhově jsem pak chytil i větší ryby, ale tahle ryba mi otevřela dveře do světa, měla 75 kilo a byla kolem 1,8 metru dlouhá.“

Jakou největší sladkovodní rybu jste vylovil?

„Byla to 307 cm dlouhá a 154 kilo vážící arapaima. Někteří rejnoci byli ještě mohutnější, ale byli tak velcí, že jsem je nebyl schopný zvážit. Měli odhadem přes 300 kilo.“

Po úspěchu s National Geographic jste točil opět pro ČT.

„Ano, oslovil mě ředitel ČT Jiří Janeček, dal mi volnou ruku i dobrý rozpočet a udělali jsme projekt Rybí legendy Jakuba Vágnera. Dvě série následně koupil Discovery Channel a pak vznikl i koprodukční projekt ČT s touto stanicí o rybích gigantech.“

Kam povede vaše nejbližší expedice?

„V srpnu odjíždím na měsíc do Konga. Mám tam jednu rybu, která mě nesmírně zajímá, a chci jít po jejích stopách.“

Vedle nemocí hrozí na cestách i jiná rizika?

„Samozřejmě! Divoké domorodé kmeny, včetně lidojedů, zločinci, různé bandy, v oblastech, kde má lidský život cenu jedné lahve vody, je to velmi riskantní. Navíc na expedicích létáme, lezeme po skalách, potápíme se, děláme všechno… Riziko je velké a také se něco občas stane.“

Dosud jste všechny nástrahy překonal, stal se díky tomu nejslavnějším českým rybářem, určitě už máte na jídlo a nebydlíte v parku…

„Samozřejmě, a připouštím, že peníze jsou k životu důležité. Kdo říká, že ne, tak kecá. Vím, co v životě potřebuji, mám kde bydlet, mám na to dát opravit pračku nebo ledničku, když se rozbijí, mám co jíst, mám čím jezdit. Víc nepotřebuji, jen by mě to zatěžovalo.“

Když už mluvíme o jídle, jíte vlastně ryby?

„Dřív jsem je nejedl vůbec, teď si sem tam rybu dám. Lepší jsou podle mě určitě sladkovodní ryby, jsou zdravější a měli bychom také podporovat domácí trh a nepodporovat už tak nezdravou populaci mořských ryb. Rozhodně je lepší jíst českého kapra než třeba asijského pangase.“

Takže na Štědrý den, kdy shodou okolností slavíte narozeniny, máte kapra?

„Ne, na Vánoce ne! Nevím, proč bychom měli v den, kdy se slaví narození Ježíše Krista, vraždit miliony zvířat…“

 

Fotogalerie
17 fotografií