Karel Fiala se vyučil kominíkem, a když na střeše hudební školy vymetal komín, zpíval si u toho. Otevřeným oknem ho zaslechl profesor zpěvu Ševčík a nabídl mu, že by k němu mohl chodit na hodiny a že by ho připravil na konzervatoř.

Vystudoval ji a z ní zamířil rovnou na prkna Národního divadla. Roli Jeníka, kterou dostal, však nezazpíval úplně podle představ vedení. Tehdy v něm naštěstí viděl potenciál Oldřich Nový, který mu nabídl angažmá v karlínském divadle, kde zůstal 38 let a kde ho také objevil režisér Oldřich Lipský pro film Limonádový Joe.

Díky Limonádovému Joemu se mu změnil život. „Po představeních v karlínském divadle na mě dříve čekávalo pět fanynek. Po Limonádovém Joe už dvacet. Všem jsem se podepisoval. „Já byl drzý. Měl jsem sebevědomí,“ směje se.

Při natáčení neměl pocit, že vzniká něco výjimečného, ale okolí bylo z jeho měnící se vizáže poněkud rozpačité. „Každý týden jsem musel mít naprosto blonďaté vlasy. Proto jsem chodil ke kadeřnici na pravidelné odbarvování. Chlapi si tehdy mysleli, že jsem gay,“ líčí Fiala, jehož původní barva vlasů je špinavá blond.

To, že na kluky nebyl, dokazují i scény, na které rád vzpomíná: „Moje oblíbená scéna je, když se napiju Kolaloky, ale je tam místo ní alkohol, a já zasténám: Lihovina. Přijde ke mně Květa Fialová a dá mi francouzáka, to je docela hezká scéna. Společně s Olinkou Schoberovou to byly opravdu krasavice. Můžu vám říct, že ideálněji stavěnou ženskou jsem neviděl. Když měla chvilku volna, procházela se po place jenom v plavkách. Kameramani se nemohli soustředit na práci a ostřili své profesionální oko spíše na ni. Režisér ji napomínal: Olinko, buďto se oblékněte, nebo jděte pryč.“

Na premiéře filmu Fialovi filmový historik Antonín Martin Brousil předpovídal: „Karle, mám strach, že už si vás nikdo do filmu nevezme, protože budete s tou rolí tak spjatý.“ A měl pravdu. Od té doby hrál Fiala mnoho velkých rolí, ovšem už pouze na jevišti karlínského divadla.

Po letech v karlínském divadle nastudovali hru Limonádový Joe, kde si zahrál starého limonádníka. „Mělo to šedesát repríz, a když jsem řekl větu: Prosím kolalokovu limonádu, publikum vstalo a nadšeně tleskalo. Během všech šedesáti představení. Někdy nevstali, ale tleskali vždycky,“ pyšní se Fiala, který si právem zaslouží označení žijící legenda.

Fotogalerie
8 fotografií