Jana Paulová (60) prošla před lety profesní krizí. Nastal u ní syndrom vyhoření. "V té době jsem opravdu hodně točila a hrála a vlastně jsem s ničím z toho nebyla spokojená. Nelíbily se mi scénáře, bylo to prostě celé nějaké podivné. Čili jsem dostala pocit, že už vlastně nechci být herečka," přiznala Blesku Paulová.

Paulové nakonec pomohlo to, že se ozval její dlouholetý herecký parťák. A podařilo se mu zlanařit ji do představení, které znala. "Jednoho dne mi zavolal Pavel Zedníček, že mě potřebuje do představení Natěrač. My ho spolu dřív hráli, ale pak ho za mě nazkoušela jiná kolegyně a ta onemocněla. Jenže měli pět vyprodaných představení na Slovensku a někdo to odehrát musel. Takže jsem kývla, abych mu vytrhla trn z paty. No a pak se to postupně začalo zase nějak nabalovat," vzpomíná Paulová.

Přišel u ní od té doby ještě někdy pocit, že se na vše chce vykašlat? "Nepřišel, protože si dělám, co chci, a už to nepřeháním. Vím, že mám omezené síly, a když chci něco dělat pořádně, musím se věnovat jenom tomu. Takže když večer hraju v divadle, prostě nemůžu předtím celý den točit, protože bych na to zkrátka neměla sílu."

Pecková: Plácala jsem se v bahně

Pěvkyně Dagmar Pecková (53) přiznala, že ji syndrom vyhoření dohnal do ordinace psychiatra. „Byla jsem natolik vyšťavená, že jsem chtěla se vším praštit. Najednou to nebylo moje milované povolání. Byla to jedna velká tyranie,“ řekla ve své zpovědi. „S tou mou krizí souvisel i přechod, to je v naší společnosti velmi tabuizované téma.“

Kdo je ohrožen?

Nejčastěji se s vyhořením setkají ti, kdo pracují s lidmi – lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, novináři a další. Nevýhodou je přílišné počáteční nadšení do práce, perfekcionismus, workoholismus, stálý pocit viny, neschopnost odmítat další a další úkoly a špatná organizace času. Ke zhoršení stavu může dojít v důsledku vysokého pracovního nasazení, obav ze ztráty zaměstnání či šikany v práci.

Prevence

Nejlepší prevencí je spolehlivá rodina a přátelé. V obzvláště náročných profesích či životních situacích je to také pomoc psychologa, který může ukázat cestu, jak pracovat se stresem a získat reálný pohled na své možnosti. „Důležité je naučit se odmítat úkoly a požadavky bez pocitu viny a umět se mít rád i nedokonalý,“ říká psycholožka Eliška Bachová.

Fotogalerie
16 fotografií