Kde se vlastně vyloupl Láďa Hruška?
„Já jsem Láďa Hruška z Městce Králové. Narodil jsem se do rodiny maminky, dnes je bývalá mistrová, a tatínka stavaře, zedníka. Mám mladšího bráchu Jirku, který je vyučený kuchař.“
Vy jste studoval na učitele…?
„Chtěl jsem být učitel. Studoval jsem v Hradci Králové biologii a chemii.“
Byl jste spíše zlobivé dítě, nebo naopak sedící tiše v koutě?
„Určitě jsem nebyl vždycky premiant, ale podle mě jsem nikdy nebyl zlobivý tucťák, dokonce jsem někdy prolezl i s vyznamenáním. Občas tam byla trojka z matematiky a zeměpisu. To samé na gymplu.“
Jak trávíte Vánoce?
„My jsme v naší rodině velice přátelští, a to ve všech směrech. Jsme i tak trošku nábožná rodina. Což znamená, že se všichni sejdeme. Bude tomu i tak letos, i když 24. prosince pracuji. Budou to pro nás letos strašně smutné Vánoce, protože je nás čím dál tím míň. O to víc se chceme scházet a držet pohromadě jako rodina.“
Kdo vás letos opustil?
„My už to zažíváme poslední tři roky. Je to velmi smutné období. Zemřeli nám tři velmi blízcí rodinní příslušníci. Jedna teta – absolutní odpůrkyně kouření a zastánkyně zdravého životního stylu – zemřela na rakovinu plic. Po roce další teta, ale ta byla kuřačka, také podlehla rakovině plic a naposledy jsme se rozloučili s maminčiným bratrem. Takže budeme držet pospolu a budeme na ně vzpomínat.“
Říkal jste, že jste nábožná rodina, v čem spočívá vaše víra?
„Nejsme ortodoxní evangelíci, nechodíme pravidelně do kostela, tedy takhle – dnes už tam nechodíme. Já se snažím chodit každý rok na půlnoční. Ale víra spočívá v tom, že se naši každý den modlí za naše zdraví, což v poslední době dělají nejvíce.“
Jak to tedy vypadá u vás doma na Vánoce?
„Vaří táta s mámou. Mají to skvěle rozdělené. Maminka dělá teplé pokrmy a táta jednou za rok jako specialista na saláty udělá ten bramborový.“
Jak jste na tom s dárky?
„Nehrotíme to. Prostě jak to přijde. Já jsem třeba ten, kdo to opravdu shání na poslední chvíli. Někdy i 24. 12. dopoledne. Jednou jsme ale zažili i Vánoce bez dárků, kdy jsme si řekli, že to nepotřebujeme, že to o tom není. V podstatě to byly jedny z těch nejhezčích Vánoc vůbec. Člověk si opravdu uvědomí, že to není o materiálních, ale duševních hodnotách. A tak to má být.“
Jak jste se vlastně vůbec dostal k práci v médiích?
„Já jsem už na vysoké psal do místního časopisu. Logicky jsem začal spolupracovat s místním deníkem, kde mě oslovili. To mi bylo asi 22 let. A pak jsem dva roky učil a po dvou letech jsem se rozhodl, že nechci zanevřít na média, a protože už jsem měl zkušenosti v psaném projevu, tak jsem zkusil konkurz do Českého rozhlasu na regionálního reportéra a ten jsem vyhrál. To trvalo ale rok. Později mi řekli, že můj životopis se ztratil a oni ho našli někde za skříní při úklidu po malování. Kdyby se to nestalo, tak bych si myslel, že se na tu práci nehodím, a zůstal bych jako učitel v teple sborovny na své učitelské židli. Tam bych byl až do zaslouženého důchodu.“
Jaké to je být učitelem?
„Já jsem si to užíval. Byl to můj sen být kantorem, a ještě ke všemu jsem učil ve škole, kde jsem sám vyrůstal. Nejvtipnější bylo, když jsem seděl ve sborovně s učiteli, co mě učili. I s těmi, co jsem neměl moc rád, protože mě nebavily jejich předměty.“ (smích)
Jako učitel byste se ale neproslavil ukradeným kabátem...
„To byly prezidentské volby. Ve štábu Miloše Zemana mi někdo odcizil kabát. A to byla aférka, protože v tom samém volebním štábu asi za půl roku, co jsem tam znovu jel za Zemanem, jsem ho viděl na jednom člověku, co se kolem toho štábu motal. Já bych ho ani nepoznal, to můj kameraman. Nicméně to byla legrace honit ho po ulici, aby mi vrátil kabát. On se pak omluvil a přinesl mi ho vyčištěný.“
Jak vznikl »potravinový inspektor«?
„To vzniklo tak, že jsem neměl téma na poradu a večer předtím jsem si šel koupit jídlo a byl jsem úplně běsný, co jsou obchody schopné lidem před devátou večer nabídnout za zboží, tak mě napadlo vzít prostě skrytou kameru. Aby to bylo objektivní. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Jsem za to rád, cítil jsem nový náboj. Hlavně ta práce měla dopad, odezvu, možná něčemu pomohla. A tím jsem vstoupil do povědomí.“
No a teď máte kuchařku. Jste celebrita.
Já to tak nevnímám. Snažím se být úplně normální. Vím, jak to chodí v showbyznysu. Stojím nohama na zemi, vím, že zítra to může být úplně jinak. Jestli mě někdo jako celebritu vnímá, dobře, ale já se tak necítím. Nemám žádné manýry. Jsem pořád stejný.“
Zastavují vás lidé na ulici?
„Ano. Je to vesměs milé. Já nejsem žádný kuchař, nepoučuji lidi, jak mají co dělat, jen zkouším recepty, které mě zaujmou. Je strašně hezké, že mi lidé pak říkají, že chtějí vařit jejich děti, že vůbec poprvé se chopil vařečky manžel, protože jsem já tvrdil, že to zvládne opravdu každý. Chtěli udělat překvapení. To je opravdu milé.“
Kuchařka vydělala spoustu peněz. Je z vás milionář…?
„Já vlastně ani nevím, kolik jsem na tom vydělal, ale nemyslím si, že to budou miliony. Navíc o penězích nesmím mluvit, mám to ve smlouvě. Něco mi ale určitě na účet přijde. Bude to ovšem pro mě překvapení. Jsem rád, že se kuchařka po dlouhých průtazích vůbec vydala. Nakonec to dopadlo dobře, knížka je na světě. Jestli se z toho stal bestseller, tak mě to těší, protože to těší ty lidi.“
Co byste se šesti miliony udělal?
„V tom mám jasno. V prvé řadě bych zabezpečil svou rodinu, pořídil bych rodičům důstojné bydlení, bydlí v Městci v bytovce.“
Uměl jste vařit i předtím?
„Moc ne, jsem spíš takový lenoch v kuchyni. A díky tomu i vznikla ta kniha, a proto je asi tak úspěšná, protože to je taková kniha pro lenochy.“ (smích)
Máte určitě i mnoho fanynek, ale vy jste pořád svobodný.
„Jsem sám, ano. Po roce. Když už se o tom tak bavíme… Jsem po ročním rozchodu s přítelkyní. Rozešli jsme se mou hloupostí. Jsem takhle teď šťastný.“
Začalo se o vás říkat, že jste gay…
„Já jsem velmi přátelský člověk. Jestli si někdo myslí, že jsem gay, ať si to myslí. Jen ať neubližuje ostatním. Mám mezi gayi hodně kamarádů, vlastně můj nejlepší dlouholetý kamarád do této komunity patří.“
Chcete se vůbec ženit a mít rodinu?
„Určitě, jenže teď zažívám nejhektičtější a nejstresovější období svého života. Dokud si to někdo nezažije, tak to nepochopí. Má to světlé stránky i stinné. Beru si z toho hezké věci, o tom život má být. Jednou se chci vrátit zpět do svého hnízda, do Městce, tam je mi dobře, tam jednou budu vychovávat rodinu a děti. Ale to je zatím hudba budoucnosti.“
Na Hrušku opět útočí Pohlreich: Vánoční menu s knedlíčky z paštiky! redakce Blesk TV
