Zagorová, Kotvald, Hložek… Petr Kotvald prý ale v tomhle triu původně vůbec nebyl!

„Já jsem se s Hankou Zagorovou seznámil už před vojnou, tedy přesně před čtyřiceti lety. Poté, co jsem zabodoval v soutěži Intertalent, absolvoval jsem s ní a skupinou Karla Vágnera šňůru třiceti koncertů. Už tehdy jsme se skamarádili, jenže já pak musel narukovat. Naštěstí jsem ale nemusel někam k tankistům, vzali mě do Armádního uměleckého souboru, kde jsem sice zůstal u múz, ale i tak to žádná velká radost nebyla. Jednou mě ale vyslali do Českých Budějovic na soutěž Zlatý palcát a tam jsem Hanku s Karlem potkal znovu. Vytáhli mě na kafe, tak jak jsem byl, v uniformě. A Hanka mi řekla, že by do svého programu potřebovala dva kluky jako plnohodnotné zpěvácké parťáky. A prý že ještě neví, kdy to bude, ani kdo bude ten druhý, ale že by asi ráda chtěla mě.“

To jste měl jistě radost. A co ten Kotvald?

„Po pravdě, moc jsem jí nevěřil – bral jsem to spíš tak, že hvězda prostě chtěla potěšit chudáka vojína. Ale když jsem se vrátil z vojny a začal pracovat v rozhlase na Moravě, zavolal mi najednou Hančin manažer. Řekl mi, že se ten projekt s dvojicí zpěváků spouští a že opravdu jeden z nich budu já. Hanka už pro naše trio měla připravenou písničku Diskohrátky, a tak jsme ji natočili. Druhým klukem v té době opravu nebyl Petr, ale Václav Tříska, v té době také zpěvák od armády.“

Proč s vámi nezůstal?

„Protože Hanka chtěla tuhle písničku zazpívat na natáčení silvestrovské show a vojáci Vencu nepustili. A tak Karel Vágner narychlo přivedl Petra Kotvalda. Ten Diskohrátky předtím ani neslyšel. Já jsem ho pak slova narychlo učil přímo na chodbě na Kavčích horách.“

S Kotvaldem jste se brzy stali idoly všech náctiletých. Jak jste spolu vycházeli? Panovala mezi vámi rivalita?

„Petr lépe tancoval. Snažil jsem se, abych se mu v tom tanci vyrovnal – ne kvůli nějaké prestiži, ale abychom byli sehraní, aby všechno sedělo. Jinak jsem se s ním nijak nepřetahoval, komplex jsem z něj neměl. Mně zase kolegové říkali, že líp zpívám.“

Líčíte to jako růžovou zahrádku.

„Pravdou je, že Petr má jinou povahu než já – chtěl být vždycky nejlepší, lepší než my všichni ostatní.“

Navenek jste fungovali bezvadně. Proč jste pak šli přece jen od sebe?

„Hodně jsme jezdili po různých šňůrách, a tak jsme pochopitelně začali pociťovat ponorku. Projevilo se to nejprve na jednom zájezdu do Ruska. Petr začal mít pocit, že už toho má plné zuby. Tehdy jsme ho ale s kapelou ještě uchlácholili. Po čase jsme se vrátili v noci z Polska, utahaní jako koně, a doma na nás čekal vzkaz, že musíme být druhý den ráno ve studiu. A Petr se naprdl. Prohlásil, že se na to může vykašlat a že končí. Bylo to řečeno v afektu, nejspíš by stačilo se omluvit. Jenže kdo Petra zná, ví, že je tvrdá palice. Nikdy nic zpět nevzal.“

Mrzelo vás to?

„Jasně že jo, byla to obrovská chyba. My jsme v té době byli hodně slavní nejen u nás, ale i ve většině sousedních zemí. V Polsku jsme třeba vyhráli cenu na festivalu v Sopotech – a roztrhl se pytel s nabídkami. Měli jsme podepsat smlouvu, že budeme rok jezdit po Polsku. Měli jsme zpívat jen tam. Ale nabídky byly i z Anglie a Francie se skupinou VOX. A tak dále. Koho by to nemrzelo?“

Už jste si to od té doby vyříkali?

„No vyříkali… X let jsme se neviděli, ani jsme spolu nemluvili. Až po letech jsme se dali zase trochu dohromady, udělali jsme několik super koncertů, myslel jsem si, že se vrátíme do pravidelné spolupráce.“

A ne?

„Pak se nám naskýtalo báječné turné. Nabízeli nám ho jak na zlatém podnose. Velkolepá scéna, kamiony na dopravu, všechno bylo připravené, stačilo jen vybrat písničky, podepsat smlouvu a jet. Ale Petr řekl, že je to divné, jak je to jednoduché. Že prý v tom něco bude, a tak to smetl ze stolu. Nebo jindy, zase bylo všechno připraveno, jenže Petr začal stupňovat požadavky. Ještě chtěl sto padesát tisíc na zkušebnu, pak zase padesát tisíc na kostýmy taneční skupiny a tak dále. Pořadatelé se pochopitelně nakrkli a zrušili to. No a teď naposled se mě Petr dotkl tím, že odmítl vystoupit na mých narozeninách. Prý je v zahraničí. To zamrzí.“

Takže s Petrem Kotvaldem už nikdy víc?

„Já bych si s ním ještě rád a vydatně zazpíval. Protože před publikem nám to pořád perfektně funguje. Nedávno jsme spolu měli vystoupení v Ostravě. Hrál tam Olympic, Jana Kratochvílová a další velké hvězdy, prostě šrumec. Jen my dva jsme tam ale málem zbourali halu! Patnáct tisíc lidí stálo a zpívalo s námi Holky z naší školky. Já si prostě Petra vážím, jen je s ním někdy těžká řeč.“

Mluvíte trochu jako zhrzený milenec.

„To teda ne! Jen zklamaný parťák. Ale už dost! Kdo mě zná, ví, že já jsem na kluky nikdy nebyl. Ostatně jsem už po druhé ženatý a mám z obou manželství děti. Opravdu mluvím jen o profesi, ostatně Hanka i Karel to vnímají podobně.“

Možná je těžká řeč i s vámi. Narážím na to, že se nedávno psalo o vaší rodinné krizi, přitom jde už o vaše druhé manželství – to první skončilo rozvodem.

„Já si nemyslím, že bych kdy vyvolával konflikty. To první manželství skončilo prostě proto, že jsme se odcizili. Já byl tehdy pořád někde na šňůře a ve světě. A věřte, že bych se už k tomu období nechtěl vracet…“

Poprvé jste se ženil ještě před vojnou, tedy hodně mladý. Proč?

„Z obvyklých důvodů. Zamiloval jsem se, moje první žena byla tehdy nejkrásnější holka na škole, no a tak nějak se to všechno událo.“

A co ta krize vašeho druhého manželství?

„Co na to říct? V každém svazku to občas zaskřípe. Manželka měla období, kdy jí vadilo, že jsem pořád pryč. Logicky, komu by to nevadilo? Chce to velkou dávku tolerance. Jasně že jsem i mezi ženami, co kdysi byly holkami ze školky, ale jsem i tam, kde jsou chlapi, se kterými si mám co říct, jak o sportu, tak o muzice. Takže ty důvody, proč se mnou nechce nikam jezdit, chápu. I když, trošku mi to vadí, protože jsem téměř pořád sám. Uznávám, že vzít si takového blázna, jako jsem já, na to musí být opravdový kaskadér. Já být ženou, tak bych si sám sebe nevzal!“

Nedávno jste měl velkou oslavu narozenin na Moravě, ve vašem rodném Hulíně. Bylo to náročné?

„To tedy jo, ještě teď jsem dojatý. Narozeninový koncert se konal v místním letním kině. Obvykle tam chodí padesát, sto lidí, mně přišly gratulovat asi tři tisíce! A další kamarádi a známí se tam ani nedostali. Měl jsem tam moji novou moravskou skupinu SH Band a spolu s Karlem Vágnerem, Petrou Janů a Vašo Patejdlem jsme zpívali, hráli a povídali téměř tři a půl hodiny. Skoro do tmy. Přišli za mnou i slavní hulínští rodáci, fotbalisti, se kterými jsem vyrůstal, Zdeněk Nehoda a Radek Drulák. Po koncertě jsem šel zasadit se starostou a mými nejlepšími kamarády z dětství strom před kulturní dům. Pak samozřejmě nechyběla slivovička ani vínečko. Bylo to krásný.“

Zasadil jste strom, i syna jste zplodil, a co dům, ten jste taky postavil?

„Zatím nepostavil. Ale přestavil a starám se o další. Stavění mi není cizí, absolvoval jsem totiž stavební průmyslovku. A zrovna v Hulíně mám na starosti dům zděděný po rodičích.“

Jezdíte na rodnou Moravu často?

„Snažím se tam jezdit, jak můžu. V tom domě totiž stále žije moje maminka, je jí jednadevadesát. Pomáhám jí, jak se dá. Přijedu, převléknu se a hledám, co je potřeba opravit. Jsem takový domovní údržbář. Na Moravu jezdím rád, jsem tam doma. A těší mě i to, že jsem začal spolupracovat s Českým rozhlasem Brno, v rozhlasovém studiu Zlín, v pořadu Písničky pro duši. Vlastně ve stejném místě, kde jsem před mnoha lety po vojně v rozhlase začínal.“

Jednadevadesát let, to je požehnaný věk. Jak na tom maminka je?

„Myslí jí to pořád jako zamlada, jen na nohy už moc nemůže. Ale na tom koncertě v Hulíně byla, děkoval jsem tam za ni z pódia tomu nahoře. Protože řekněte, který šedesátník může mít ještě na narozeninách vlastní maminku?“

Jak se máma zamlada dívala na vaše zpívání?

„Maminka to celé způsobila. Byla výborná zpěvačka, klavíristka a skvělá a krásná ochotnická herečka. U nás se pořád zpívalo a já tu muziku nasával jak houba. Jako dítě jsem si nedovedl přestavit, že je to v nějakých rodinách jinak. Zpívání pro mě bylo úplně normální, jako by to patřilo k běžnému životu.“

Nosil jste i moravský kroj?

„Je pravda, že v Hulíně se tyhle tradice dodržovaly. Vzpomínám si, že jsme měli na půdě truhlu, kde se kroje uchovávaly. A sestry v nich občas chodily, měli jsme jen ženské kroje. Já si kroj oblékl jen jednou, na nějakém koncertě v Praze.“

Maminka Petra Kotvalda je i v jednadevadesáti stále plná energie.

Jak to, že jste pak studoval stavební průmyslovku?

„Maminka chtěla, abych se věnoval umění. Mně to v mých šestnácti letech bylo nějak jedno. Tatínek, stavební projektant, prosazoval, abych se naučil něco pořádného, abych měl do života základ. Stavařinu.“

Takže jste tam šel kvůli tátovi.

„Nejen to, mě to bavilo. Stavařina je nádherný obor. Kdybych neutekl ke zpívání, určitě bych měl svoji stavební firmu. Byl jsem v obraze, docela dobře jsem rýsoval. Nějakou dobu jsem se dokonce živil jako projektant, měl jsem na starosti projekty zařízení stavenišť. Třeba jsem navrhoval jeřábové dráhy, sklady, komunikace a tak dále. Bavilo mě to. Ale pak definitivně zvítězila muzika.“

A k tomu všemu jste vystudoval i žurnalistiku!

„To bylo až v době, kdy jsem uváděl televizní pořad pro děti a mládež VEGA. Pár let předtím mě Hanka provokovala, ať se pokusím vystudovat žurnalistiku. Měla tam svoji nejlepší kamarádku Květu, která tam pracovala. Obě do mě neustále při každém setkání hučely, ať to zkusím. Mně se do toho ale nechtělo, říkal jsem, že od školy už uplynulo moc času a já si nic nepamatuji. A že to nemám zapotřebí. Ale pořád mě přemlouvaly: Alespoň to zkus!“

Takže jste tam měl protekci, rozumím tomu správně?

„Neřekl bych. I když Hanka má na fakultě skvělého kamaráda Michala Šobra. To je muž, který s ní psal a píše scénáře k jejím televizním pořadům. Seznámila mě s ním a on mi poskytl před zkouškami intenzivní doučování. Takhle jsem se na zkoušky připravoval pod odborným dohledem půl roku. Nebyla to žádná legrace. Představte si, že jste všude známý a jdete na nějaké zkoušky. Jak vám asi je? Samozřejmě že se musíte pořádně připravit, abyste se jednak neztrapnil a pak vás někdo nenařkl, že máte protekci. Bylo to pro mě po psychické stránce opravdu těžké. Ale šel jsem do toho.“

Stejně bych řekl, že jste to měl pak na škole lehčí než ostatní.

„Neřekl bych. Spolužáci mě naopak zprvu bedlivě sledovali. Tak se ukaž, protekční Hlóžo, jako by říkali. Šli se třeba podívat na moje první zkoušky, jestli to nedostanu zadarmo. Ale já docela uměl, hlavně na začátku jsem to bral dost vážně a nejspíš jsem se učil víc než oni. Takže jsem zkoušky zdolal bez problémů a spolužáci mě pak začali brát normálně.“

Očima autora

O manželkách a rodinných trablech se Standa moc bavit nechce, zatímco o synku Matějovi, který hraje hokej, by mluvil rád. „Jenže manželka to nerada vidí, prý se s ním chlubím.“ Standa by se ale zřejmě chlubil rád – a není divu. Matěj sice neměl lehké hokejové začátky, teď ale tátovi dělá radost: Vybral si ho rakouský prvoligový tým, a tak je teď hokejovým profesionálem.

Fotogalerie
13 fotografií