8°C
Landovského dávnou přítelkyni Moniku a na návštěvu se sjeli i další členové rodiny. »Lanďák« byl prý ve vynikající náladě. Dopoledne se vrátil z nemocnice s tím, že je zase jako jura! „V nemocnici byl od úterka, měl vysoký jaterní testy, zvýšil se mu cukr, takže vlastně byl v nemocnici s infekcí. V pátek už byl ale v naprostém pořádku. Jeho odchod skutečně nikdo ani ve snu nečekal,“ svěřil Blesku hercův syn Jakub.
Video:
Landovský zemřel ve svém domě v Kytíně, trápila ho cukrovka TV Barandov, David Vaníček, Mirka Dvořáková
Tenkrát ve Vídni
„Táta měl přímo úžasnou náladu a byl velmi příjemný. Dokonce vůbec nekřičel, což byla známka velmi dobré nálady,“ komentuje Jakub. S tátou a Monikou prý vzpomínali na doby, kdy žili v Rakousku. „...kde všude jsme se setkávali, když jsem chtěl tátu vidět, a tak,“ říká hercův syn. Když se Jakub s otcem rozloučil a odjel domů, měl dobrý pocit. „Táta byl opravdu fajn. Říkal, že se bude koukat na televizi, a tak jsme všichni odjeli s klidem na duši,“ sděluje Landovský.
Nechtěl kremaci
Herec slavný z filmů Svatba jako řemen, Utrpení mladého Boháčka nebo Černí baroni se na televizi koukal, kolem 22. hodiny mu ale dotlouklo náhle srdíčko. „Prostě selhání srdce. Proč se tak stalo, to už řešit nebudeme,“ říká rozhodně Jakub, který pitvu odmítá. A kde bude proslulý bouřlivák a slavný disident pohřben? „Na Vysočině v hrobě vedle svých rodičů,“ prozradil hercův syn s tím, že jeho otec nebyl nikdy zastánce kremací.
Vlastně to byla krásná smrt
Jakube, jak často jste se s otcem vídali?
„Velmi často. Jezdil jsem za ním přes léto třikrát i víckrát týdně. Když už se mu začalo špatně chodit, vozil jsem ho na vozíčku na procházky, občas jsme zašli i do kytínské hospody, kde to měl rád a kde ho měli rádi. Často se mnou jezdila i celá moje rodina. Mám tři děti a táta měl z každého vnoučete vždycky strašnou radost. Staral jsem se o tátu rád a jsem šťastný, že kromě mé rodiny za ním jezdily i mé sestry, jejich rodiny, bývalé partnerky a přátelé. Táta nesnášel samotu, takže kromě té běžné pomoci jsme se všichni snažili, aby bylo okolo něj rušno.“
Táta zemřel u televize. Kdo ho našel?
„Jirka, syn Ivanky, paní, která se o tatínka minimálně šest let starala a bydlela u něho se synem nahoře v půdním bytě. Ivanka mi hned volala, a tak jsem okamžitě přijel. Lékaři konstatovali, že tatínek zemřel během vteřiny a bezbolestně.“
Jak se otec k paní Ivaně vůbec dostal?
„To byla obrovská náhoda. Táta pomohl Ivance s bydlením a ona se o něho pak moc hezky starala. Jsme jí za to celá rodina moc vděční.“
Co vám dal otec do života nejvíc?
„Táta mne naučil nikoho se nebát se a řešit i nepříjemné věci zpříma. Ostatně i proto odpovídám na vaše otázky, vážená paní.“
Když táta začal žít v Rakousku, byly vám tři roky. Jak to tehdy bylo s tou jeho emigrací?
„Tak zdůrazňuji, že táta neemigroval. Poté, co ho komunisté zavřeli a nechali vyhodit z divadla, přijal pozvání rakouského Burgtheatru na hostování. Brzy se chtěl s platným pasem vrátit do Československa, ale na hranicích ho nepustili. Takže byl vyhnanec, ale ne emigrant! Teprve pak byl na příkaz ministra Obziny soudem zbaven občanství. Rakousku byl ale vděčný, protože mohl hrát divadlo v tamním ekvivalentu Národního divadla, a také s rakouským pasem poznat svět.“
Jak jste se potom vídali?
„My jsme se začali scházet teprve poté, co táta dostal rakouský pas a mohl legálně cestovat do Maďarska, kam jsme mohli vycestovat i my. V malých lázních jménem Mosonmagyaróvár jsme se zpravidla jednou za rok scházeli. Zprvu u toho asistovala StB, pak už si zvykli, že s tátou chodíme na prolézačky a neplánujeme státní převrat.“
Po revoluci se táta vrátil domů. Žil s vámi?
„Rodiče se už k sobě nevrátili. Já ale s tátou potom bydlel, myslím, že tak čtyři roky. Prostě od té doby, co se táta vrátil domů, jsem měl tátu a od pátku už ho zase nemám.“
Jaký byl váš táta vlastně táta?
„Táta měl velké srdce, a i když jsme se třeba někdy pohádali, tak on byl, jak se říká, splachovací. Nikdy se neurážel, i proto jsme se měli tak rádi.“
Jste právník, otec byl herec, měli jste něco společného?
„Herectví. Vystupovat před soudem nebo přednášet studentům je něco jako divadlo bez opony, kde si sám píšete texty."
