Zdena Studenková se až v dospělosti dokázala svěřit se svým tajemstvím, které ji pronásleduje od svých třinácti let. Této velké dámě, která má bezchybné chování za každé situace, by ale hororové dětství sotvakdo tipoval!

„Dětství jsem prožila v dělnické čtvrti, kde si děcka z kolonie hlídaly svoje teritorium. Nedovolily, aby se mezi nás vetřel někdo cizí. Pokud nějaký odvážlivec z Bratislavy opravdu přišel do tělocvičny na gymnastiku, cestou domů běžel jako sprinter, jehož čas se blížil ke světovému rekordu,“ popisuje prostředí, ve kterém vyrůstala.

Svoji krásnou tvář navíc považovala za ošklivou a to právě díky obyvatelům čtvrti, kde vyrůstala! „Každý pohled od kluka mě znervózňoval. I třikrát jsem se za jedno dopoledne převlékala, ale napadaly mě myšlenky, že se jim třeba nelíbí moje tvář. Přsahám, že kdybychom měli víc peněz, nechala bych si udělat plastiku,“ netají se Zdena.

To nejhorší ale zažila v době svého dospívání. Když ji bylo třináct let, vracela se domů ze zastávky, když byla přepadena! „Spoza stromu vyskočil jeden z mých kamarádů. Ke krku mi přitiskl nůž,“ začala líčit v knize Naša dobrá kapela Studenková. Slovní doprovod byl ale ještě horší. „Sledoval jsem vás. Kdyby tě políbil, zabil bych vás oba,“ zněly výhružky od kamaráda. „Tehdy jsem si uvědomila, že ten život není až tak jednoduchý,“ dokončila vyprávění hrůzostrašného zážitku.

 A kdo byl onen chlapec, který ji naštěstí nepolíbil? Syn Zdeniny tety!