Teď je paní Rýznerová upoutaná na lůžko. Rakovina plic ji hodně oslabila, zasaženou má i slezinu a v poslední době se jí drobné metastázy objevily i v jícnu.

Musí používat kyslíkovou masku, takřka nechodí. O své vzpomínky na Jiřinu Jiráskovou se s Nedělním Bleskem ale ráda podělila, dokud – jak říká – jí to zdraví dovolí.

Cítí totiž hořkost z křivdy. Spatřuje ji v tom, že si jiná žena přisvojila její péči o zesnulou herečku.   

Paní Rýznerová, kdy jste se s Jiřinou Jiráskovou seznámila?

„To už je hodně přes dvacet let. Potkaly jsme se při venčení pejsků, já měla Betynku, takového pražského podvraťáčka, ale strašně šikovného. Jiřinka měla štěně buldočka, Bivoje. Na buldočky si potrpěla.“

Jak vaše známost pokračovala?

„Jiřinkapotřebovala výpomoc ke své mamince, která s ní bydlela. Já byla sama, a tak jsem souhlasila, že se o ni budu starat.“

S čím jste jí pomáhala?

„Jiřinka byla v divadle vlastně od rána do večera, a když se z ní stala ředitelka, i dlouho do noci. A její maminka žila do devadesáti osmi, už sama nemohla, špatně chodila, potřebovala pomoc skoro se vším. I krmit jsem ji pak musela.“

Vařila jste?

„Ne, Jiřinka jídlo vždycky poslala z nějaké restaurace. Já ho ohřála.“

Po její smrti jste se začala starat i o paní Jiráskovou?

„Nejdřív o pejska, o ni až pak. To už měla druhého buldočka, Emičku, a to bylo takové její chlupaté dítě. Vychovala jsem jí i posledního pejska, Amálku. Byla u mě doma, když Jiřinka musela do nemocnice.“

Chodila jste s Amálkou za ní?

„Ne, tam nás nepustili. Někdo z rodiny, jestli  syn Zdeňka Podskalského nebo ta nevlastní sestra, to nevím, si návštěvy nepřál. Těžko jsem se dozvídala, jak Jiřince je. Když pak už byla doma, hned mi zavolala, že můžu Amálku přivést.“

To už na tom nebyla dobře, že?

„Ne. Po té její první operaci jsem u ní začala přespávat. Přála si to. Předtím jsem chodila na noc domů, pak už ne.“

Nastěhovala jste se?

„Skoro. Nejdřív jsem tam byla asi čtyři neděle a pak z Malenic přijela paní Boženka, tchyně Jany Svítivé, že mě vystřídá. Po týdnu odjela a já se k Jiřince vrátila.“

Jak vypadal váš společný den?

„Když Jiřinka ještě mohla chodit, vydávaly jsme se spolu ven. Třeba do Flóry nakupovat. Tam jsme si daly kafíčko, to měla moc ráda. Ale jak se její stav zhoršoval, byla už vlastně pořád doma.“

V čem to zhoršení bylo?

„Udělali jí vývod. A pak, ke konci, jí to už moc nemyslelo.“

Vzdorovala své nemoci?

„Ne, ona se jí hodně bála. Patřila spíš mezi – jak já říkám – strašidýlka. Hodně věcí se bála.“

Kdo za ní chodil?

„Spousta lidí. Často Jiřina Bohdalová, Aleš Cibulka, Jana Brejchová.“

Na co si paní Jirásková potrpěla?

„Jedlík moc velký nebyla. Většinou si něco dala v divadle, ale ode mě chtěla pomazánku z krabích tyčinek, ta jí chutnala. Takové ty lehčí věci.“

A co koňak?

„Dala si jenom frťánka, občas. Za ta léta jsem ji nikdy neviděla opilou.“

Řekněte, co vlastně paní Jiráskové bylo? O tom se hodně spekuluje.

„Rakovina jí ničila střeva. Po třech operacích je měla už tak krátká, že jí kromě vývodu přidali umělé. Bylo to špatné.“

Kdy jste se viděly naposled?

„Při umírání. Já byla doma, protože už jsem sama marodila s rakovinou plic. Ale občas jsem k ní odpoledne zašla, aby nebyla sama, a když potřebovala vyměnit tu stomii na vývodu a umýt. Tehdy mě zavolala paní Jana Svítivá z Malenic, že mě Jiřinka chce vidět.“

Kdy to bylo přesně?

„Den před její smrtí. Já ji ještě povzbuzovala, ale viděla jsem, že už ani nechce žít. Nejedla, nepila, ale cigaretu si zapálila. Jenže ji už neudržela, a tak jsem ji přikládala k ústům, aby si zakouřila. Konejšila jsem ji.“

Dala vůbec na vaše rady?

„Víte, ona měla svoji povahu, nedala si poroučet. Ale vycházely jsme spolu. Když měla tu svoji náladu, nechala jsem ji a ona o tom za chvíli nevěděla.“

Zajímala se o dění kolem sebe? Třeba v politice?

„Strašně moc. Zajímalo ji všechno, i jak to je v cizině. Zprávy si pouštěla na všech televizních programech, a když jsem jí říkala, že je to všechno stejné, protestovala. Kdepak, říkala. Tam můžou říct něco jiného a já chci vědět všechno.“

Kupovala jste jí noviny?

„Ano, každý den jedny a pokaždé jiné. Přečetla je až do poslední stránky a někdy se pořádně rozčílila.“

Ona měla i pečovatelky?

„Já jsem už tolik nemohla, rakovina mě hodně oslabila. U Jiřinky se pak střídalo po týdnu asi pět žen, bylo to celý ten půlrok, nebo možná tři čtvrtě roku a byly z nějaké pečovatelské služby.“

Paní Svítivá z Malenic byla mezi nimi?

„Co já vím, tak ne. To by mi Jiřinka řekla, vždyť já k ní stejně párkrát týdně zašla.“

Co můžete říci o závěti Jiřiny Jiráskové?

„Že ji napsala ještě za života manžela Podskalského a že je nezpochybnitelná.“       

Proč v ní nejste nějakým způsobem vzpomenuta vy?

„Nevím a nepátrala jsem po tom. Jiřinka hodně spoléhala na Janu Svítivou, která se jí v Malenicích na Šumavě starala o vilu a zahradu. Vždycky mi říkala – neboj se, Alenko, na Janu je spoleh, ta tě ve štychu nenechá.“

Co měla na mysli?

 „To, že se rozdělíme o její šperky a zlaté cihličky, co měla v bytě. Byly dvě a Jiřinka říkala, že jednu dostane Jana a druhou já. Dopadlo to ale tak, že paní Svítivá si vzala všechno. Dokonce i moje věci, které jsem u Jiřinky měla. Deku, polštář, nějaké ošacení, co jsem si tam vzala, když jsem u Jiřinky spala. Bylo toho dost.“

Neohradila jste se?

„Volala jsem jí potom, co vystěhovala Jiřinčin byt a řekla, že se na ni zlobím. Žiju kousek od toho bytu a mohla jsem přijít, kdyby mi zavolala. Jenže ona prý neměla čas. A o špercích řekla, že byly rozkradené a že se i ty zlaté cihličky ztratily.“

Zbylo vám po paní Jiráskové vůbec něco na památku?

„Jenom ty fotografie. A vzpomínky. Vždyť já s ní jezdila na natáčení, na filmový festival do Karlových Varů, kde jsme spolu bydlely v Puppu anebo když hrála mimo Prahu. Všude jsme byly spolu.“

A co paní Svítivá?

„Ta se tady v Praze ukázala jednou za hodně měsíců. Na otočku, v poledne přijela a večer odjela.“

Jak vysvětlíte, že právě ona tvrdí, že se o paní Jiráskovou starala?

„To není pravda. Jak se mohla starat, když bydlí a má rodinu na Šumavě.“

Co byste jí vzkázala?

„Že jí nevěřím ani slovo. Ať si po Jiřince všechno nechá a ať se tím třeba zadusí. Jiřinka se na nás stejně z nebe dívá.“