Byla jste dlouho vdaná, zdálo se, že spokojeně. Kdo u vás doma rozhodoval o »zásadních věcech«, třeba kam pojedete na dovolenou?
Manžel měl rád hory, já spíš moře. Výsledkem býval kompromis. Trochu jsem se obětovala já a trochu on. Ale nebyla to velká oběť. Já jsem měla radost, že on se radoval v horách, a tak se mi tam na vrcholcích taky líbilo a můj muž se zas rád koukal, jak plavu.

Kdo se u vás staral o domácnost? Vy, nebo váš muž? Změnila se teď situace po jeho smrti?
Po jeho smrti se změnilo všechno. Můj muž byl velitelem domácnosti. To on hlídal praktické věci, dohlížel, abych zbytečně neutrácela, morousovsky vyžadoval svůj klid. Když mi spadl na zem rohlík, běsnil, že dělám rámus. Můj muž byl mnohem choleričtější než já. Nervóza, jak říkala má matka. A teď mi ty jeho rozčilené reakce strašně chybí.

Co ještě?
Já třeba nechávala všude rozsvíceno. Můj muž chodil a zhasínal. A teď zhasínám sama. Říkám si: To by se Zdeněk zlobil. Pořád ho slyším, co by mi řekl a co by se mu nelíbilo. Jeho domácí sandály jsem pořád nechala před vchodem jeho pokoje. Mám u něj zavřené dveře. Každý večer si sama pro sebe namlouvám, že je Zdeněk uvnitř a už spí. A když je mi nejvíc těžko, tak mu píšu esemesky. Má u sebe v pokoji funkční mobil.

V čem vám ale chybí úplně nejvíc?
V mé jistotě. V tom, že jsem věděla jistě, že mne má rád, že na mne doma čeká, že má o mě strach. Že je jediný člověk, který má stejně rád naši dceru, jediný, kdo je schopen udělat všechno pro našeho syna. Že mám vedle sebe člověka, pro kterého bude samozřejmostí se o mne postarat, až mi bude blbě, který mi upřímně řekne, co si myslí, který bude při mně stát při každém smutku a každé radosti. Chybí mi jeho oči, které mne viděly jako přitažlivou, milou ženu. Chybí jeho ruce, které mi nosily těžké tašky, které mi denně roztahovaly závěsy na oknech a chybí mi jeho starost, zda je mi teplo a dobře. Cítím se jako loď, která sice zůstala v přístavu, ale najednou nemá kotvu a každá vlna ji může smést někam do nebezpečných pásem. Chybí mi Zdeňkovy ironické poznámky a jeho smích. Strašně ráda jsem se s ním dívala na televizi. Úplně jsem milovala, když dávali něco obzvlášť blbého a my jsme společně hýkali smíchy nad tou debilitou.

Vadila mu vaše popularita?
Můj muž byl přesvědčený, že je správné, že mám úspěch. Že kdo jiný by ho měl mít, když ne já. Když jsem tak talentovaná a pracovitá. Samozřejmě, že ho občas vykolejilo, když mě někdo v samoobsluze nad zmrzlými kuřaty žádal o podpis! A jednou na dovolené, když jsme šli lesem a nějaká paní se tam se mnou chtěla fotografovat, tak zaúpěl. Já jsem skoro zapomněl, že nejsi normální! řekl mi.

Byl žárlivý?
Samozřejmě! A to se mi líbilo. Lichotilo mi to. Já jsem na něj taky žárlila.

Váš manžel pracoval v televizi. Měl tedy také umělecké sklony?
Ne, můj muž byl televizní technik. Když se vrátil z natáčení filmu a já se zajímala, co se tam dělo, řekl mi, že příšerně zlobil zvuk a kamera špatně ostřila. Co říkali herci, to mu bylo absolutně fuk. Můj muž byl chytrý. Hodně. Ale rozhodně nebyl umělec. My jsme byli naprosto protikladní.

Navzdory tomu jste spolu vydrželi velice dlouho. Co vás tedy spojovalo?
Láska. Vášeň. Děti. Domov. Psi. Dům. Humor. Zdeněk byl »můj« člověk. Byl kus mě. Brali jsme se už tři měsíce po seznámení – jen abychom se měli kde milovat. No, a pak nám to vydrželo sedmatřicet let.

Máte nějaký recept na dlouholeté, spokojené manželství?
Jo. Jedna moje teta tvrdila, že vždycky, když měl její muž na ni vztek, tak se šel projít. Pak se zamyslela a dodala: Můj muž denně nachodil hodně kilometrů. No a můj muž? Denně venčil dvakrát velmi dlouho naše psy...

Co plánujete udělat se svým životem? Teď se prý ve vašem domě objevil nový muž…
Bydlím ve  vile, kde je pět samostatných bytů. Abychom dům uživili, musíme mít  nájemníky. Máme je a měli jsme je i za manželova života. Jen nám tehdy nikdo nenakukoval přes branku.

Myslíte, že budete mít ještě nějaký další vztah?
Teď vůbec nemám náladu, ani pomyšlení, ani energii, abych se vrhla do dalšího vztahu. Taky si nedovedu představit, kdo by o mě stál. Ale…, nevím, třeba je všechno možné, třeba se mnou má někdo nějaké plány. Třeba odjedu do misie v Africe nebo vstoupím do kláštera nebo si koupím chatrč někde u moře a začnu mluvit řecky. Jedno vím jistě, nemá cenu se zabývat tím, co bude. To, co se stalo mému muži, je důkazem, že žijeme teď. A co bude zítra? Můj oblíbený básník Gellner by řekl: Zítra, což zítra, kdožpak ví, zítra si lehneme do rakví...

Ale chtěla byste se ještě zamilovat, nebo si myslíte, že vaše láska k manželovi byla ta pravá a jediná?
Chtěla bych se zamilovat. Zamilování je nádherná záležitost. Motýli v břiše, létání nad realitou, síla touhy, které je schopna pohnout zeměkoulí... Jistě, že by bylo nádherné si to zopakovat, ale bojím se, zda na to »létání« nejsem moc ochromená. Stářím, smutkem, svou praktičností, realitou… Ach jo, ale bylo by to krásné, kdyby do mne udeřil nějaký blesk touhy a vášně!

Třeba udeří.
Asi takhle: kdyby láska šla kolem mne, tak ji asi nenechám jen tak projít. I když je ale ještě strašně brzo, ještě nejsem zahojená, ještě se na mě musí foukat a lepit mi bebíčka náplastí, jako je práce. Psaní, hraní v seriálu a vystupování v divadle. Rozhodla jsem se totiž, že si naložím tolik úkolů, dokud vydržím. Když spadnu v noci vyřízená do postele, tak nemám čas ani sílu brečet.

Teď jste napsala knížku Pravda o mém muži…
Pozor! Já jsem nenapsala kroniku našeho manželství. Já jsem napsala román o muži Daníkovi, který žil s ženou Olgou. V románu jsem dokonce oživila svou hrdinku z románu Díky za každé nové ráno. Psala jsem o Daníkovi, který miloval Olgu Hakunděkovou. Své reálné pocity jsem přiřkla literárním postavám. Vím, že se nedá zabránit, aby si čtenáři nemysleli, že je všechno, co popisuji, pravda, ale zdůrazňuji, že jsem napsala knížku, ne deník!

Takže třeba to, jak Olga vyfoukne Dana ženě, se kterou čeká dítě, je z vašeho života, nebo pouhá fikce?
V knížce mám vlastní pocity, které jen připomínají realitu, opakuji, že je to román, žádná kronika mého života. Nevím, jestli byste se ptal třeba Šabacha, jestli vše, co napsal, zažil. Odpověď je totiž nejednoznačná. I když, v tomhle případě asi platí tohle: je to fikce.

Psaní této knížky tedy se smrtí vašeho muže nesouviselo?
Fakt je, že když Zdenek onemocněl a doktoři zjistili, že to nemůže dobře skončit, tak mi jeho neurolog doporučil jako lék proti zoufalství toto: Všechno, co se děje, si pište, abyste to nezapomněla. Když můj muž zemřel, najednou mě přepadla hrůza, že na něj zapomenu. A tak jsem oživila své vzpomínky na všechno, co jsme spolu prožili. Byla to terapie proti smutku. A strachu.

Je to smutná kniha?
Ne. Erika Bornová, která ilustruje mé knížky, mi říkala, že se na některých místech smála nahlas. Není smutná, jen na konci je dojemná. Je to prostě kniha o lásce. V té je vždycky hodně radosti i slz.

Věříte na duši?
Mám jeden zážitek. Jednou jsem se po operaci probudila z narkózy a dívala jsem se na strop. A na stropě byly kolejničky a na nich jezdila malá modrá krabička. A já jsem jasně věděla, že ta krabička, že to jsem já. Takže na duši asi trochu věřím. Na modrou, tak dětsky upatlanou z moduritu. Vyprávěla jsem o tom jednomu kamarádovi a ten mi řekl: To je jasnej hašiš. Ale hašiš mi v té nemocnici určitě nedali.

Věříte na setkání se svým mužem v nebi?
Dlouho jsem všechny takové myšlenky odháněla. Ne že bych nechtěla, ale necítím potřebu si ty nejintimnější pocity konkretizovat.. Nedávno jsem si o tom ale povídala s Markem Ebenem, a ten mi nesmírně přesvědčivě řekl: To je jen dočasné odloučení! No, a když mi to řekl Marek Eben...

Očima autora

Když jdete k Halině na návštěvu, přivítají vás nejprve její dva psi – stařičký vlídný labrador a nervózní pudlík. Pak se pozdravíte s babičkou, ta totiž bydlí v přízemí a často i s dcerou Natálkou, která bydlí v prvním patře. Sama spisovatelka vás obvykle přijme v podkroví – jezdí se tam výtahem, který končí přímo v její pracovně! A přijme vás s úsměvem a vtípky – i nyní, kdy se vzpamatovává ze smrti manžela.