Letošní 12. srpen se do života věčně usměvavé Haliny a její rodiny vepsal černým písmem. V domě z prvního patra uslyšela velkou ránu a v ložnici našla manžela zkrvaveného. „Byl po oknem na kolenou, čelem na zemi a u hlavy měl krev. Srdce mi přestalo bít. Třásl se, cukal rukou, koutky úst se mu křivily,“ popisuje Pawlowské v knize Pravda o mém muži.

Poslední slova

V tu chvíli se Halině honily hlavou různé scénáře, co se asi mohlo přihodit. „Napadlo mě, jestli se o něj nepokoušel epileptický záchvat. Zní to nevhodně, ale škubal sebou jako náš buldoček,“ neztratila svůj pověstný humor ani v tak těžké chvíli. Druhou možností je mrtvice a prasklá cévka. „Já asi umřu…,“ bylo to poslední co z úst milovaného Zdeňka slyšela. Poté se jeho oči přivřely, zůstaly tak. Vydechl, pak ještě jednou a odešel jednou navždy!

Bušila do něj

„Nevěřila jsem tomu. Dýchala jsem mu do úst, aby se mohl znovu nadechnout. Taky jsem mu masírovala srdce a bušila jsem mu do hrudi, ale všechny tyhle oživovací pokusy jsem dělala jemně a opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jestli smrt není v tuto chvíli to nejkonejšivější, co mu můžeme nabídnout,“ přemítala.

Láskyplné sbohem

Halina svého manžela milovala a on miloval ji, jejich poslední chvíle byly láskyplné. „S dcerou jsme ho omyly. Já myla jeho útlé tělo, které bylo ještě trochu teplé, nohy, chlapecké bříško a jeho mužský skvost...“ popisuje Pawlowská.

Psaním zaháněla smutek

„Napsala jsem román Pravda o mém muži. Je to příběh mého manželství a začala jsem ho psát, když jsem byla nejvíce smutná, abych si vybavila, jak jsem byla veselá.“