9°C
Taky jste si kupoval od veksláků bony?
Jasně, že kupoval. Na džíny, na lulkový tabák Amphora, na podpultové tenisové míčky a tak.
Vzpomínáte si nějaké konkrétní skutečné veksláky?
Potkával jsem se s nimi na Hradčanském náměstí, kde jsem léta bydlel, ve snack-baru U Labutí, tam měli jedno ze svých seřadišť. Sumec, Klídek, Slepejš, Hurvínek, Pátá bé a další. Měli jen dvě témata – kšefty a drahá auta, která láskyplně nazývali termíny jako klavír, medvěd, mrcha a podobně. Ovšem byli mezi nimi i veksláci na úrovni, dva inženýři ekonomové a dokonce jeden doktor.
Slyšel jsem, že jste jim dokonce svým způsobem vděčný.
Díky vekslákům šel film vůbec do kin. Při schvalovačce ho totiž chtěli soudruzi nemilosrdně zatípnout, naštěstí byl mezi nimi jeden »osvícený«, který pravil, že by to bylo směšné, protože veksláci dávno před premiérou propašovali film z laboratoří, prodávali ho vesele na kazetách a viděla ho už půlka národa. Veksláci byli v podstatě pyšní na to, že se o nich natočil film, po premiéře mi jeden z jejich bossů oznámil, že s výsledkem jsou spokojeni, »páč by mi jinak zapálili káru«. Ale že by mi pak udělali slevu na bonech, to ani náhodou.
Hodně lidi vaší generace vzpomíná na šedesátá a trochu i sedmdesátá léta jako na dobu skryté, ale značné sexuální nevázanosti. Máte to taky tak?
Sexuální nevázanost v té době byla celosvětovým fenoménem. Chodil jsem do domu spisovatele Jiřího Muchy, kde to občas připomínalo Felliniho Satiricon. V předních pokojích vážně diskutovali přední filozofové a literáti v kravatách, vzadu souložily květinové děti jak o život. Občas mezi ně některý z velikánů zpředu taky zavítal, třeba můj přítel Václav Havel – ovšem se svolením manželky. Měl jsem ho moc rád, bývala s ním velká sranda, nic »lidského« mu nebylo cizí, stejně jako se to ví o Masarykovi. Ale Češi, většinou malí, lokajští lidé, potřebují vidět své velikány hlavně v nadživotní, důstojné, bronzové podobě.
Chcete říct, že Václav Havel své erotické úlety skutečně konzultoval se ženou Olgou?
No jistě. Přišlo mi, že z Olžiny strany to byl v té době spíš takový mateřský vztah. A co vy, seděl jste jen vepředu? Nebo jste ze studijních důvodů občas zavítal i dozadu? Jasně, že zavítal. A nikoli jen ze studijních důvodů, byl jsem přece mladý!
A jak to tam probíhalo?
To byste asi neotiskli, ale vzpomínám si, jak jedna z hudebních mániček vytáhla z báglu umělý připínací úd, v té době u nás málo známou erotickou pomůcku, s komentářem: „Volové, to jsem si přivez z mezinárodního setkání pokrokový mládeže v Berlíně!“
Chodili jste tehdy i za prostitutkami?
Na to nejsem odborník. To, co se mezi mládeží tenkrát dělo, byl spíš takový spontánní výbuch uvolněné sexuality, následně pak také protest proti útlaku totality, který ale brzy nemilosrdně skončil. Hlavně však neexistovaly ty strašné pohlavní nemoci, kromě kapavky, která se brala jako rýma a obvykle se našel lékař s injekcí, většinou sám účastník radovánek.
Jak probíhala vaše spolupráce s Radkem Johnem, který psal scénář prvních Bony a klid?
Radek přinesl filmovou povídku, která nás všechny nadchla, ale scénář jsme psali společně. Velkým přínosem byl i – dnes už bohužel mrtvý – Ota Kopřiva, který byl nejenom fenomenální kameraman, ale vlastně i spoluautor.
Prošel jste složitými vztahy, rozvedl jste se. Teď ale žijete už dlouho s herečkou Simonou Chytrovou a zdá se, že v harmonickém manželství. Je to její zásluha, nebo vaše?
No, já myslím, že její. Já jsem byl dost nezvladatelný živel, pro rodinný život víceméně nepoužitelný. Se Simonou to bylo manželství, které vyšlo, jak říkal Jiří Sovák, na třetí pokus. Také jsem se s ní ovšem ženil až v padesáti, to už jsem byl přece jen vybouřený. Jedna moje známá spisovatelka říkala větu, kterou jsem teď použil i do scénáře: Do třiceti chlap neví, kde má hlavu a kde prdel!
Před lety jste absolvoval velmi komplikovanou transplantaci jater. Cítíte to na sobě?
Mohl bych tady vykládat, jak to bývá zvykem, že to změnilo žebříček mých hodnot, a podobné fráze. Upřímně řečeno, snažím se na tu transplantaci myslet co nejmíň, orgány zaplať bůh zatím fungují, nemám žádná omezení. A nejlíp se cítím, když mohu natáčet.
Bony a klid odhalovaly kriminalitu za totality, a byly v tom dost převratné. Když to zpětně srovnáte se současnou situací – je to teď lepší, nebo horší?
Řekl bych, že se to moc nezměnilo. Veksláci, obdaření nesporným obchodním nadáním, se dnes překabátili, jsou z nich podnikatelští podvodníci, kmotři, ale také politici. Než jsem se pustil do psaní dvojky, měl jsem možnost se mezi některé dostat, a překvapilo mě, jak se nezměnili, dokonce používají i dřívější slovník, jsou veselí, hluční, sprostí a z ničeho si nic nedělají. Tento stát je velkoryse toleruje. Jak by ne, když jsou propojeni s politickými a justičními špičkami.
To není moc zábavný konec rozhovoru...
Tak vám zacituji z rozhovoru, který jsem vedl při psaní scénáře a knížky Bony a klid 2 s jedním bývalým »penězoměncem«. Ptal jsem se ho, jak je možné, že je špičky policajtů tenkrát nechávaly na pokoji. „Ale dyť to byli naši kámošové,“ smál se, „chlastali jsme spolu a dokonce s nimi chodili hrát i fotbal – na hřišti jejich ministerstva vnitra!“ To by snad dokázal vymyslet jen autor Švejka Jaroslav Hašek!
