Smutné oči i hlas nelze u Olgy jen tak přejít. „Chybí mi. Strašně mi chybí...,“ odpovídá na dotaz o svém milovaném Waldemarovi.
Přemáhá slzy
Vypadá to, že ani čas v tomto případě není zaručený lékař. „Udržím se déle, než se rozbrečím. Dřív, když u nás byli známí a vzpomínali jsme, tak jsem na chvíli odešla, nechtěla jsem brečet před nimi. Dnes se dovedu i chvíli bavit, zasmát se, ale pořád mám smutek v sobě. A myslím, že nikdy neodejde. Vždycky, když končí den, vzpomenu si, jak jsme vedle sebe leželi v posteli, povídali si…“
Čtou si myšlenky
Vzápětí ale přiznává, že Waldu má svým způsobem stále blízko sebe. „Pořád mu všechno říkám, pořád je s námi. Nikomu jsem nedarovala ani žádné jeho šaty, nejde to. Radím se s ním. Vždycky jsme všechno dělali spolu, po těch letech jsme jeden o druhém věděli, co si myslí… Ale teď se s ním o všem, co dělám, radím. I Waldík mi často připomíná, že táta je tady pořád s námi.“
Drží ji syn
Olga zmiňuje svého pohledného syna, který v tváři tátu tedy rozhodně nezapře. „Nemít ho, všechno by bylo totálně jiné. Ani nechci přemýšlet, co by bylo. Pro nás oba tolik znamenal, že si nemohu dovolit udělat něco, aby tady byl nešťastný. On ví, jak na tom jsem, nebavíme se o tom, sem tam mě pozvedne, ale to je vše,“ vypráví Olga Matušková smutným hlasem.
