Ve vás se člověk těžko vyzná. Jednou super koncert, podruhé deprese, najednou dítě. Vy asi svůj život moc neplánujete, že?
„Opak je pravdou. Mám rád plány. A také je většinou dokonce i plním.“
Vážně? A já myslela, že vy jste zrovna ten typ rozervaného umělce, bohéma, který se zrovna s plánováním moc nekamarádí.
„To víte, na rozervanost už vážně nemám věk.“
Trochu to vypadá, že ani na nové písničky. Na nové desce sice zní vaše skladby jinak, ale jsou to staré fláky, které lidi znají. Prý jste od poslední desky novou písničku nenapsal.
„Je to tak, nenapsal jsem ani čárku. Nějak to nejde.“
Chybí inspirace?
„To je příliš silné konstatování. Ale prostě to teď nejde, nefunguje to.“
Podle vašich textů soudím, že největší inspirací pro vás vždy byly vztahy.
„No jistě, vždyť co jiného už může inspirovat? Celý život je o lásce!“
Takže hnacím motorem vaší hudby jsou ženy?
„Žen v mém životě nebylo mnoho. Každé jsem ale věnoval píseň, počínaje mou dcerou a skladbou Vône a konče Čo s tým, která je vyznáním lásky muže k ženě. Dnes se takové věci považují za banální, ale přesto si myslím, že vyznat lásku milované ženě je nesmírně důležité. Bez žen by to bylo těžké…“
Co máte na ženách rád?
„Mám rád jejich inteligenci, šarm a jejich vůni. Líbí se mi zajímavé typy, nemusí to být prvoplánová krása, pro mě je důležité to, co žena vyzařuje.“
Vaše texty často nejsou úplně pozitivní. Znamená to, že se vám tvoří líp, když prožíváte nešťastnou lásku?
„To vlastně ani ne, momentální stav mého soukromí se mého psaní nedotýká. Prostě přijde ta chvíle, kterou neumím definovat, a vzniknou texty. A jestli jsem v tu chvíli zamilovaný nebo ne, to je v zásadě úplně jedno.“
Ale vycházíte z vlastních zkušeností, nebo ne?
„Víceméně ano.“
Dodnes si pamatuju, jak jste na jednom koncertě uvedl skladbu Už asi nie si slovy, že jste ji napsal, když vám došlo, že už se nemáte kam vrátit.
„Ano, napsal jsem ji po rozvodu a přesně tak jsem to cítil. Ta skladba je i na nejnovějším albu Hlasy, protože ji mám rád a vždy mě stejně bolí.“
I po těch letech?
„Pokaždé, když ji hraju.“
Proč jste se tedy rozvedl?
„V tom období jsem žil strašně divoce. Přehnal jsem to a připadalo mi nejdůstojnější uchránit rodinu před sebou samým, ať už to zní jakkoli absurdně. Samozřejmě že rozvodu lituju, plánoval jsem manželství na celý život.“
Z manželství máte dvě dospělé děti. Jaký s nimi dnes máte vztah?
„S Emou i Filipem máme skvělý vztah, neexistuje mezi námi klasická bariéra otec – syn nebo otec – dcera a na to jsem pyšný.“
Podílel jste se na jejich výchově, když byly malé?
„Snažil jsem se, bohužel jsem na ně neměl tolik času, kolik bych býval chtěl. V té době jsem intenzivně pracoval a byl často pryč. I proto beru svého dvacetiměsíčního syna Markuse jako dar od života, že můžu udělat reparát.“
Po rozvodu jste měl pár dalších zásadních vztahů. Uměl jste vždy sbalit ženu?
„Byl jsem odjakživa ostýchavý, bál jsem se odmítnutí. Byl jsem spíš ten typ, který vyčkává, než ten, který udělá první krok a začne vést dialog.“
Jak jste sbalil svou současnou partnerku Vandu?
„Ona sbalila mě (směje se). Potkali jsme se v New Yorku, trávili jsme spolu čas a bylo nám velmi příjemně. A pomalu to začalo přerůstat v něco víc.“
Čím vás okouzlila?
„V první chvíli mě dostala svou energií. Pozitivní energií. A potom tím, že pro ni nic není problém. Víte, je mi už dvaapadesát a všímám si na ženách už takových méně romantických věcí. Vanda dokázala vytvořit ještě silnější pouto mezi mými dětmi a mnou, neustále organizuje společná setkání, obědy, večeře, stále jsme spolu. I toho si nesmírně vážím a jsem jí za to vděčný. Jsem šťastný, že mám vedle sebe partnerku, která stojí při mně.“
Je vůbec něco, čím vás štve?
„Je toho spousta (směje se). A já samozřejmě štvu ji. Ale jsou to drobnosti, ty nejprozaičtější, jaké si umíte představit – kde jsem nechal ležet vysvlečené tričko, pohozené ponožky nebo cédéčka, že jsem nevynesl smetí a tak. A podobnými banalitami štve ona mě.“ (směje se)
Turné, které chystáte, má téměř čtyřicet koncertů. Do toho ale máte malého syna. To se nebojíte ho na tak dlouho opustit?
„Tak jistěže mi bude velmi chybět, chybí mi, už když jsem bez něj den. Ale věřím, že to s maminkou nějak vydrží. A hlavně doufám, že až přijedu domů, tak mi nebude říkat strýčku.“ (směje se)
Je rozdíl pořídit si dítě v tomto věku než ve třiceti?
„Mít děti je velmi intenzivní. Děti jsou podle mě největší síla života, takže jestli má dvacet měsíců nebo jestli má jeho bratr dvaadvacet let, to je jedno, miluju je pořád stejně. Jsem za ně šťastný a snažím se jim pomáhat, jak to jen jde. Pochopitelně že ten malý vyžaduje jinou formu spolupráce než ten velký. Ten už je samostatný, stejně jako dcera Ema, která studuje v Paříži fashion management. Myslím si, že je po mně, baví ji umění a je kreativní. Filip je exaktnější typ, věnuje se sportu a studuje práva. Na oba jsem nesmírně pyšný a děkuju Bohu za to, že jsou zdraví.“
Není to ale přece jen trochu náročnější stát se otcem v padesáti?
„Jasně, je to rozdíl dvaceti let. Ale ačkoliv už jsem tak vytížený, zas mám teď na syna víc času, než jsem měl před těmi desítkami let.“
Takže byste si troufnul na další potomky?
„Jsem rád, že mám tři zdravé děti, a jsem za to vděčný. Co mi život přinese dalšího, uvidíme.“
S přítelkyní Vandou jste roky, máte spolu syna… A co svatba?
„Nad tím vůbec nepřemýšlím. Pro mě je to kus papíru.“
No jo, ale co vaše partnerka? Ženy k tomu přece jen mívají jiný vztah.
„Asi k tomu má jiný vztah, to je pravda. Ale já si myslím, že je o mnoho důležitější, jakým způsobem ten vztah mezi dvěma lidmi funguje, než to, že ho mají potvrzený nějakým papírem. A to je přesně náš případ.“
Jednou už jste ale ženatý byl…
„To je pravda. A taky je pravda, že už jsem se jednou rozvedl. Bylo to velmi nepříjemné a dodnes je mi to líto. Už bych nechtěl nic podobného zažít.“
Nemyslíte, že když spolu máte dítě, byl by rozchod stejně bolestivý?
„To máte asi pravdu…“
