Jak vás mám oslovovat, slečno Smetano?

"Nedělejme z toho vědu, klidně mi říkejte Smetanová. Narodila jsem se v roce 1988 v Praze, ale od dvou let jsem žila ve Francii
a přechylování jmen tam neakceptovali. Takže ve francouzských dokladech mám Smetana a v českých Smetanová.“

Zůstala jste ale u té první varianty.

„Nepřechýlenou verzi jsem používala do deseti let ve Francii, potom do osmnácti na francouzském lyceu v Praze, a pak na studiích ve Francii
a v Německu. Jsem na ni zvyklá, v českém prostředí jsem teprve tři roky.“

Stačily vám ale k tomu, abyste se prosadila. Vždycky jste chtěla být moderátorkou?

„K moderátorkám ve francouzských televizích jsem vzhlížela od dětství. Ale sama jsem si na to netroufala. Život to zařídil za mě, jako skoro vše.“

Nešla jste cílevědomě za svým snem?

„Měla jsem hodně zájmů a po maturitě na lyceu jsem váhala mezi různými profesemi. Proto jsem šla na univerzitu Sciences Po, kde jsme měli politologii, práva, ekonomii, historii, prostě více oborů...“

Je to hodně prestižní škola.

„Dostanou se tam zhruba tři procenta uchazečů. Měla jsem obrovské štěstí.“

Po studiích jste hned usilovala o práci v televizi?

„Hned ne, dva roky jsem soukromě vyučovala francouzštinu a živila se hraním ve filmech a v reklamách.“

V čem jste hrála?

„Moje filmografie je zatím skromná. Hrála jsem ve filmu Rytmus v patách, v komedii Muži v naději, v dramatu Hořící keř, v novém filmu Jiřího Menzela Donšajni. A také ve snímku Colette Milana Cieslara. Právě díky filmu jsem se dostala na Novu.“

Jak to?

„Talentové oddělení pořádalo konkurz na hlavní roli zpěvačky v bulharském filmu. Vyhrála jsem, ale hlavní je, že si na Nově přečetli můj životopis
a pozvali mě na kamerové zkoušky do zpravodajství. Za měsíc to bude rok, co jsem nastoupila.“

Určitě je zaujalo, kolik umíte jazyků.

„Plynně mluvím francouzsky, německy, anglicky a česky. Domluvím se španělsky a učím se hebrejsky.“

To kvůli vašemu izraelskému příteli?

„Pozor, on je poloviční Čech. Do Prahy přijel před šesti lety, aby se vyhnul vojenské službě. Nechtěl se podílet na permanentní válce, co v té oblasti probíhá. Navíc se tam necítil dobře. Má palestinského tatínka a českou maminku. Je Arab, který neumí arabsky, ale chodil do židovské školy. Chtěl se také věnovat herectví, což by měl v Izraeli, který se podle Jordyho nechová úplně demokraticky,  jako »neŽid« složité.“

Jak dlouho jste spolu?

„Pět let. Důležitější je, jak dlouho spolu budeme. Vidím to dlouhodobě.“

Po dvou týdnech jste se prý zasnoubili. Neměla být už svatba?

„Ke vztahu ji nepotřebujeme, ale ještě uvidíme.“

Co miminko?

„Jednou bych chtěla mít děti, ale nyní jsme oba v profesním rozletu a také si spolu potřebujeme užít náš společně strávený čas a cestovat.“

V seriálu Gympl se váš přítel líbal s Martou Jandovou. Žárlila jste?

„Kdepak. Spíš jsme si o tom docela vtipně doma povídali. Jordan popisoval, jak byli s Martou oba nervózní a stydliví.“

Žárlivost je pro vás prázdný pojem?

„Trochu na sebe žárlíme, ale děláme si tím vlastně radost, že o sebe stojíme. Nicméně moc prostoru pro žárlení není, jsme v permanentní vzájemné fascinaci a pořád stejně zamilovaní.“

No, zamilovanost podle odborníků odeznívá po dvou letech.

„Opravdu? Tak buď jsme výjimky, nebo že by se odborníci zmýlili?“

Možná, ale statistiky nelžou. Víte, že každé druhé manželství se v Česku rozvádí?

„Ve Francii se rozvádí 44 procent manželství, ale krize podle mě spočívá v tom, že se tady rozpadají vztahy a bere se to jako norma. Společnost vnímá jako podivíny spíš ty, kterým to klape, nepodvádí se, vodí se po třiceti letech za ruku. To vnímám jako vrcholový cynismus. Kde je láska, tam má smysl o ni pečovat a chvílemi i bojovat. Tolik mé naivní stanovisko k otázce vztahů v mých pětadvaceti.“

Co se vám na Jordym nejvíce líbí?

„Je to hezký muž... Ale nejvíc si mě získal tim, že je – bez nadsázky a klišé – dobrým člověkem. Je to čistá duše, je výjimečně chytrý, vtipný a vnímavý, skvěle tančí, umí vařit... Co víc si může žena přát!“

Co asi obdivuje na vás, je jasné... Máte vůbec nějakou slabinu?

„Jsem strašně líná. Uvědomuju si to a štve mě to. Nejraději bych se jen válela, přejídala se, četla si a dívala se na filmy. Musím se proto tvrdě úkolovat, abych to překonala a sama se sebou vyšla...“

Zrovna klídek vás nečeká, když jste vyhrála konkurz na hlavní roli v muzikálu Lucie. Od října budete hrát a zpívat po boku Jiřího Korna, Lukáše Vaculíka, Karla Rodena... Neklepou se vámz té sestavy kolena?

„To víte, že mám trému, je to můj divadelní i muzikálový debut. Už jsme začali zkoušet, a zjišťuji, že se před svými kolegy dost stydím. Ve zpěvu ani tolik ne, ale při hraní se zatím nejsem schopna uvolnit. Přesto doufám a věřím, že s pomocí skvělého pana režiséra Novotného v roli Lucie obstojím.“

Nicméně na vystupování jste zvyklá, máte vlastní kapelu.

„Ano, jmenujeme se Emma Smetana, protože jsem autorkou téměř všech písniček, co hrajeme. Jsou to hlavně skladby, které jsem napsala mezi devíti a patnácti lety. Je to téměř čistý pop. Ale v obsazení housle, klavír, kytara
a akordeon se to zvukově blíží francouzským šansonům.“

Zpíváte francouzsky?

„Některé písně jsou ve francouzštině, jiné v angličtině a češtině, jedna je
v hebrejštině.“

To kvůli příteli?

„Ne, má to jiný důvod. Ale nechám si ho teď s dovolením pro sebe. Kdo přijde na náš koncert, vše se dozví.“

Fotogalerie

7 fotografií

S Jordanem s Emma zasnoubila po dvou týdnech

Autor: Lenka Hatašová, Jan Tůma, Pavel Hofman