Kolik lidí vám přálo k sňatku?

„To ani nespočítám, gratulace mi chodí pořád.“

Falešně se vdát napadlo vás, nebo přítele Petra Makovičku?

„Petra. Chtěl mi udělat pěkný večer v historické krčmě v Dětenicích, kde jsem ještě nebyla. Tamní středověký kněz nám řekl, že když tu chceme přespat, musíme být oddáni, jinak nesmíme sdílet společné lože. Takže Petr začal shánět prsteny, hlavně tedy pro sebe, protože jak je velký, žádný mu nebyl. Byl to jen obyčejný den s překvapením.“ 

Nanečisto jste si to zkusili, kdy bude pravá svatba?

„Abych mohla říct – je to můj muž a Petr – je to má žena, žádný papír nepotřebujeme. Nehledě na to, že na svatbu nemám čas, hrozně žiju prací.“

Tak vidět je vás teď opravdu hodně…

„Zrovna dnes u snídaně mi syn říkal: Paní učitelka ti vzkazuje, že ji nemáš pronásledovat na každém kroku. Je pravda, že teď jsem všude, i když skoro 90 procent nabídek odmítám! Ale třicet let Arakainu se zkrátka nedalo odložit a na Aidu mě Egon Kulhánek přemlouval roky!“ 

Proč jste nakonec kývla?

„ Protože jsem skončila v Carmen a protože jsem chtěla, aby Egon moje jméno zúročil. Měla jsem jedinou podmínku: Nechci hrát hlavní roli.“ 

Proč ne?

„Věděla jsem, že Aida není pro mě. Byla by to druhá Carmen a já chtěla něco jiného. Nechci pořád umírat pro mužské! Mimochodem, jsem mu za to zázemí v Karlíně moc vděčná.“ 

Nehrajete hlavní roli, ale na plakátech jste stejně vy.

„Lucie Bílá je značka, na které pracuji pětadvacet let, a ta prodává. Jiní to jméno budou mít taky, jen potřebují čas. Když na děkovačce vedle mě stojí Dasha, Kamila Nývltová, Vašek Bárta nebo Jirka Korn, jsem pyšná, že prodávám takové představení.“

Jak dlouho chcete to nasazené tempo vydržet?

„Ještě mám pár let pak si v klidu zabalím kufr s dobrým pocitem, že jsem dobyla svět a život mám naplněný. Teď jsem ale do všeho zakousnutá jako pitbul!“

No právě, nevyčítají vám partner Petr nebo syn Filip, že toho máte moc?

„Pravda je, že Filip mi nedávno řekl: Vůbec nikam nechodíš. Nechodíš nakupovat, neorganizuješ ty holčičí schůzky, nejdeš slavit.“ 

A je to tak?

„Je, i když občas udělám výjimku. Třeba jsem byla na Kladně na hokeji za Jaromírem Jágrem.“ 

Vy chodíte na hokej?

„Jsem Kladeňačka a považuju Jardu za posledního gladiátora v Česku. Když se mě někdo nedávno ptal, zda bych si přála, aby na Aidu přijel autor Elton John, a chtěla bych od něj podpis, řekla jsem, že mi stačí, že se mi podepsal Jarda Jágr.“ 

Čím vás tak okouzlil?

„Kromě toho, že se narodil na Kladně? Je, stejně jako já, nepřesaditelný. Čech jako poleno, který se vždycky vrací domů.“ 

Nikdy jste nepřemýšlela o kariéře ve světě?

„Nestíhám ani koncerty na Slovensku. Opravdu jsem o tom nepřemýšlela. Můj svět je tady a co víc člověk potřebuje? Domov, mít co jíst a mít někoho, kdo vás má rád. A to já mám.“ 

Svět vašeho sedmnáctiletého syna je také tady?

„Počítám s tím, že mi uteče. Narodil se jako světoobčan s povahou svého tatínka. Nebudu ho držet, je to jeho život, a budu ho jen podporovat. Co si budeme povídat, tak jako já se nenechá svazovat.“ 

U čeho si po práci odpočinete?

„U věcí, u kterých už nemusím přemýšlet. Takže zapnu Jessicu Fletcher, kde víte, jak to dopadne, a jen poslouchám. A zamilovala jsem se do sudoku. Celé moje příbuzenstvo má za úkol mi na Vánoce kupovat klubíčka nití a teď k nim přibylo sudoku.“ 

Právě jste si zadělala na hromady sudoku od fanoušků. Co vám doteď nejčastěji posílali?

„Mám jeden pokoj plný bavlnek, knih o ručních pracích, drhání, háčkování... Nedávno mi jedna paní poslala celoživotní sbírku časopisů a návodů na háčkování. Udělala mi takovou radost! Je jí přes osmdesát, měla zlomené obě ruce a už nemůže dál pracovat. Tak mi to všechno poslala. Nestačila jsem jí ještě odepsat, tak alespoň takto děkuji. A takových zásilek je víc.“ 

Vážně háčkujete?

„Teď pojedu čtyři hodiny autem, a protože neřídím, si s sebou háčkování. Musím si čas dobře organizovat, abych měla pocit, že taky dělám věci jako všichni ostatní.“ 

Tak schválně, jakou obyčejnou věc jste udělala včera?

„Měla jsem naprosto výjimečně celé dopoledne volno, tak jsem uvařila kuře na smetaně.“

Před pár dny jste opět navštívila Jiřinu Jiráskovou. O čem si povídáte?

„O všem. Dostávám od ní rady, ze kterých můžu čerpat celý život. Je to žena s malinkatou postavou, kouří si to cigárko, ale je jí plno. Je tam život, hloubka, myšlenka, pokora. Když jsem od ní po třech hodinách odjížděla do divadla, brečela jsem a nebyla schopná se koncentrovat.“

Jaká její slova vás tak dojala?

„Není to o slovech, ale o pocitu, který mi dává. Srší z ní klid a moudrost, až vás to dojme a dotkne se srdce. Pamatuji si, jak mi jednou na zkouškách předávání televizních cen říkala: Proč pořád za někým běháš? Sedni si, jsi hvězda! Oni si dojdou. Od té doby nemám problém s někým se vyfotit, ale když chce, abych někam popošla, zabejčím se.“ 

Ještě někdo vás takhle zasáhl?

„Stella Zázvorková. Naše poslední setkání mám zaryté v hlavě. Řekla mi: Škoda, že jste se nenarodila v naší době, moc by si mě prý považovali. Takoví lidé se už nerodí a zůstane po nich prázdno. Je důležité, jakými lidmi se člověk obklopí, a já mám vedle sebe jen lidi, na které se mohu spolehnout. Jiná věc je, že v lidech chci vidět jen to dobré.“

To jste šťastný člověk…

„Vidím to, co chci vidět. A já chci vidět to dobré, proto mluvím jen o tom dobrém. Šla jsem po ulici se svým manažerem a říkám mu: »Podívejte, všichni se tak usmívají, to je super!« A on podotkl, že se smějou na mě. A to je hezký, ne? Taky bych mohla být někdo, na koho se jen šklebí. K čemu bych pak byla?“ 

Dokáže odpovědět, proč vás všichni mají rádi? 

„Všichni ne a ostatním se líbí směsice mých nedokonalostí. Jsem obyčejný člověk a když mě potkají, mluví se mnou, věří mi.“ 

Není to také proto, že neodhalujete své slabiny? 

„Žiju chaotický život, jakoby několika lidí najednou. Můžete klidně říci, že jsem chudinka dvakrát rozvedená. Ale já na to odpovím: Měla jsem dvě tak krásné svatby. To jsem já. Musíte všechno dělat hezky – i ty rozchody a neshody, které přicházely v tu nejnevhodnější dobu, a vy nesmíte okem mrknout. Nesmíte dát okolí najevo, že se něco stalo. Když do někoho narazím, omluvím se. Kdybych to neudělala, za chvíli bych se musela bát chodit po ulici, že někoho potkám a musela bych klopit oči.“

Zřejmě i díky tomu máte tolik Slavíků. Která soška se vám vryla do paměti? 

„Ta první! A desátá, kterou vyhrála Aneta Langerová. Všichni propadli SuperStar, i já, a poslala jí padesát hlasů. Skončila jsem druhá a říkala si: Super, když má v ruce to žezlo někdo jiný! Ale ono se to vrátilo. Jestli letos dostanu patnáctého Slavíka, budu mít pocit, že žiju komiksový sen.“

Vždyť je to jen soška… 

„Kdepak! Když se točily upoutávky, půjčovala jsem sošky do televize. Najednou byl celý můj život v jednom kufru a odjížděl. Byl plný strachu, lásky, emocí. V těch soškách je celý můj život.“

Fotogalerie
6 fotografií