Iveta Bartošová v zákulisí: Byla mimo! Myslela si, že je na Slovensku?

Bartošovou patrně tahle situace trochu zmátla. Když za ní do zákulisí galavečera Česká hvězda dorazila slovenská reportérka z Blesku, přeladila Iveta na slovenštinu - do odpovědí zapojovala slovíčka z jazyka našich východních sousedů, dokonce na Slovensko pozdravovala...

A chvíli to už vypadalo v zákulisí karlínského divadla dokonce tak, že možná ani pořádně neví, kde přesně je.

Se Slovenskem má přitom Iveta bohaté zkušenosti - a zpívání tam si nemůže vynachválit. "Je tam úplně jiná atmosféra a mentalita publika,“ nechala se před časem slyšet. Slovenští fanoušci tak mohou mít radost, že si na ně Iveta vzpomněla.

Jinak se však sálem při Ivetině vystoupení šuškalo, zda je opravdu v pořádku. Těžko se udržela na nohou, byť za tohle nejspíš mohly vysoké podpatky, kvůli kterým odcházela bosá.

Divákům však ukázala i své kalhotky a střídaly se u ní, jak na jevišti, tak v publiku, různé návaly emocí. Nejinak tomu bylo i u rozhovoru, kde zpěvačka hovořila místy značně z cesty, s úsměvem na tváři, i slzami na krajíčku. Sama však tvrdí, že je již nyní zcela v pohodě. Jen to jedno rameno má prý trochu kratší...

Nadějný rozhovor Blesku se zpěvačkou Ivetou Bartošovou

Iveto, byl to pro vás opravdu velký návrat?

„Mě to dobilo, absolutně. Nejenže chystám několikaměsíční velký projekt, o kterém nesmím mluvit, ale prostě já jsem tak dojatá. Je to nádhera! Podpora lidí i přes to všechno. Děkuju.“ (zpěvačku přerušil Josef Rychtář) Josef Rychtář: „Můžu? Chtěl bych vzkázat, že toto rozhodně nebylo poslední vystoupení Ivety Bartošové.“

Vrátíte se tedy na pódium?

„Neřekla bych návrat. Byla jsem nemocná, musela jsem se uzdravit. Až potom může člověk pracovat. To je logický. (hrnou se jí slzy do očí) Tak jsem zdravá a som tu (mluví slovensky) na Slovensku, v Česku a těším se na vás. Protože, tedy pretože chystám koncerty, desky.“

Můžete prozradit něco více k tomu projektu?

„Nesmiem. (Zase ta slovenština) Pracuji na něm každý den. Je to krásné a konečně jsem zdravá. Bála jsem se, že se neuzdravím, uzdravila. Řekla jsem: Chci! Mám trošku kratší rameno, (odhrnuje si šaty a ukazuje) ale to snad nevadí.“

Když jste kráčela na pódium, museli vás podepírat. Nezvládala jste stát na nohou?

„Ty boty byly na takových těch, no… podpatcích, ale mně prostě sluší. Ale musí mě podepírat chlap, protože se boty viklají. Jsou nepraktické, krásné, je to trend.“

Aha, takže proto jste si boty sundala?

„Nic jsem neplánovala, bylo to spontánní. (smích) Mrzí mě jen jedna věc. Chtěla jsem poděkovat, ale byla jsem v šoku, že jsem dostala cenu, což je nádhera. Chci poděkovat Karlu Gottovi, kterého jsem zase objala po dlouhé době. S láskou. (brečí) Nestačila jsem říct jednu větu. On byl jediný za celou dobu, který mě neodepsal. Když mi byly čtyři roky, tak jsem řekla, že chci zpívat s Karlem Gottem. V malé vesničce se mi všichni smáli..(mlčí)