10°C
Kde jste se s Doris potkali?
„Na natáčení, kde jsem zpíval a ona tančila. Iniciativu vyvinula Doris, nevěřil jsem, že by o mě mohla mít zájem.“
Jak spolu mluvíte?
„Většinou španělsky. Ona už taky trochu česky rozumí. A když nám dojdou slova, přecházíme do angličtiny.“
Co vás u ní nejvíc překvapilo?
„Když se radujeme, tak hodně. Pokud smutníme, tak smutníme taky moc. Když něco bolí, je to tragédie obrovská. A když pršelo, říkala, že se nemůže nikam jít. Ale už si zvykla.“
Byl jste se podívat na Kubě?
„Byl. Přemýšleli jsme, že bychom se tam mohli na půl roku usadit a pak se vrátit zase sem. Mají tam teď trochu povolené podnikání, tak bych to zkusil. Třeba bych prodával klasickou českou verzi párku v rohlíku, kdy se pečivo napíchne, což tam neznají. Navíc jednopatrový baráček tam stojí šest set eur, což je nějakých patnáct tisíc.“
A co vám v tom brání?
„Zatím tady mám docela dost závazků. Jsem rád, že mám práci, která mě baví, a že se mi plní moje sny. Ale ty párky v rohlíku mám jako zadní vrátka!“
Co se Doris tady nejvíc líbí?
„Já. Fakt, říkala, že kdybych nebyl já, tak by tu nezůstala. Chápu ji, lidi se tu na sebe mračí a smrdí to tu rasismem.“
Jakou nejlepší radu jste dostal po soutěži X Factor?
„Láďa Štaidl řekl: Doba je taková, že finalisté podobných soutěží málokdy mohou dělat muziku, kterou chtějí, ale musí se z velké části soustředit na to, aby se na ně nezapomnělo.“
Berete tedy všechno, co vám nabídnou, aby se nezapomnělo?
„Ne. Třeba jsem odmítl roli Josého v Carmen v Karlíně a dodnes tam mám černý puntík. Jako že já cucák jsem si dovolil to nevzít. Občas se mi ale stane, že zpívám na plese a uprostřed vystoupení si říkám: Co tu sakra dělám?“
A jaká byla dobrá rada od rodičů?
„Když jsem jako malý říkal, že mi něco vadí, maminka mi radila, ať zatnu zuby a vydržím to. Hodně mi to pomohlo a dnes mám silnou vůli. Když chcete něco dokázat, musíte být vytrvalí. A nemlčet, když se mi něco nelíbí.“
Potkal jste v showbyznysu už někoho, kdo se vám nelíbí?
„Nevím, zda to můžu říct, ale… Eduard Klezla. Když jsem byl na konkurzu lyrikálu Kudykam, pořád něco šeptal do ucha Michalu Horáčkovi. Od osoby sedící vedle něj vím, že říkal: Toho ne, ten to herecky nedá. Přitom jsem k někomu nechodil a ani mě neviděl hrát. Možná si tam místo mě představoval někoho jiného a lobboval za něj.“
Říkáte věci z očí do očí?
„Říkám, i ty nepříjemné, a často se i rozohním. A pak za pět minut si povím, že jsem měl raději mlčet. Za týden posílám omluvné SMS a za čtrnáct dní kupuju flašky a omlouvám se z očí do očí. Ale vyžaduji to i od ostatních. Nejhorší je, když to v sobě lidé dusí.“
Kdy jste promluvil naposledy?
„V restauraci, když mi přinesli přesolenou polévku. Ozval jsem se, číšnice ji demonstrativně odnesla a pak se vrátila s tím, že byla polévka v pořádku, ale nemusím ji platit. V tu chvíli přemýšlím, zda jí říct, proč ze mě dělá blbce.“
Nesvrbí vás v takovou chvíli ruka?
„Holky se nebijí a nejsem typ na rvačky. Ale rád chodím do hospody s Jirkou Zonygou nebo s Vaškem Bártou. V jejich společnosti se cítím jaksi v bezpečí. Jejich drsné vzezření jim závidím.“
Nepomohla by třeba posilovna?
„Chodím třikrát týdně a trenérka mi říká, že mám silnější vůli než svaly, ale už začínám svalovou hmotu nabírat.“
Po čem jste toužil jako dítě?
„Po hlavní roli v muzikálu. A když ji teď v Hamletovi mám, raději jsem doma nebo na chalupě a koukám do kraje. Tím nechci říct, že si toho nevážím, ale svět na tom nestojí.“
