První část pohřbu herecké legendy Zity Kabátové (†99) proběhl už v dopoledních hodinách v kostele sv. Tomáše. Tam dorazila na zádušní mši nejbližší rodina v čele s herci Michalem Dlouhým a Ondřejem Brouskem ml., kteří nesli rakev s ostatky.
Rozruch mezi přítomnými smutečními hosty vzbudil Kabátové syn Jiří, který na zádušní mši dorazil celý v kůži a na obrovské bílé motorce. Většinu života tráví ve Spojených státech, kde žije, a kus Ameriky tak s sebou přivezl i na maminčin pohřeb. Rodina se však zůčastnila jen mše. Do Strašnic Jiří už nedorazil.
Tam začal smuteční obřad ve 13 hodin. Do Strašnic jako první dorazili herečka Valerie Zawadská, zpěvák Petr Hapka s mladou milenkou, fotograf Jakub Ludvík, Stanislav Zindulka nebo Gabriela Vránová. Doprovod jim dělal kompars složen ze tří stovek lidí v dobových kostýmech z 30. let. Na pohřbu zahrála i hudba ze 30. let a také živé dechové kvarteto.
Pohřbu se zúčastnila i herečka Jiřina Bohdalová, která si jako malá holka zahrála s Kabátovou ve filmu "Madla zpívá Evropě. Valerie Zawadská pronesla smuteční řeč, která mimo jiné i vysvětlovala, proč měla Kabátová před katafalkem rozvinutý červený koberec.
"Za jejího života jí nebylo dopřáno, aby se prošla jako filmová hvězda po červeném koberci. A tak po něm aspoň odchází," prohlásila na pohřbu Zawadská, která měla připravenou smuteční řeč od spisovatelky Marie Formáčkové.
„Netroufla bych si smuteční proslov sama napsat, připravila ho spisovatelka Marie Formáčková, která se Zitou Kabátovou napsala několik knih,“ prozradila Blesku Zawadská. A zavzpomínala, co ji se zesnulou stále pojí. „Na Zitu jsem se narodila. Před padesáti lety jsem dostala od rodičů mrkací panenku a pojmenovala jsem ji, jak jinak – Zita. Mám ji dodnes,“ řekla Valerie Blesku.
Snacha zesnulé herečky Pavlína Křepelková věnovala přípravě posledního rozloučení s milovanou matkou svého muže Jiřího (55) hodně úsilí. Chtěla, aby vše bylo důstojné a dokonalé. Po soukromém obřadu v kostele určeném jen rodině a nejbližším přátelům, odnesli rakev s ostatky samí charizmatičtí muži. Michal Dlouhý, Otakar Brousek ml., Marcel Rošetzský, Kajetán Písařovic a Filip Jevič. Jediný předem avizovaný Miroslav Etzler se mše neúčastnil. Auto potom s ostatky zamířilo do strašnického krematoria.
Oblíbená prvorepubliková herečka Zita Kabátová zemřela 27. května ve věku 99 let. Urna s jejím popelem bude uložena na Vyšehradě na pietním místě nadace Život umělce.
Poslední rozloučení se Zitou Kabátovou Hana Hoschlová
Celé znění smuteční řeči
"Loučíme se s mimořádnou ženou, matkou, babičkou, dámou, s českou herečkou, která byla při tolika dějinných událostech a převratech, až se zdá neuvěřitelné, kolik se toho může vejít do jednoho lidského života.
Když se Zita Kabátová v roce 1913 narodila, na trůně seděl císař František Josef I. a Rakousko-uherská monarchie netušila, že už má před sebou posledních pět let existence. Když se tak stalo a vznikla Československá republika, začala dcera malostranského architekta Beno Kabáta navštěvovat první třídu obecné školy.
Na Malé Straně prožila první světovou válku, spolu s rodiči se chodila dívat do kina na ještě němé filmy a když jí bylo deset let, začal vysílat Radiojournal. Na Petříně, kam si chodívala hrát, potkávala prvního prezidenta Tomáše Garigue Masaryka, který se tam pravidelně projížděl na svém oblíbeném koni Hektorovi, a nikdy nezapomněl Zitě pokynout.
Ve třiadvaceti letech šla na první filmový konkurs a hned byla obsazena do hlavní role, když jí bylo 26, vypukla druhá světová válka a spolu s jejím koncem skončila i její oslnivá filmová kariéra. Trvala devět let, ale stihla během nich natočit sedmatřicet filmů, vedle toho vystupovala denně v několika pražských divadlech.
Pak jí zakázali hrát, ale nikdo jí nedokázal vzít radost ze života. Pracovala ve fotoateliéru, pak se stala členkou Vesnického divadla, vdala se, narodil se jí syn,
V roce 1069 stála opět před filmovou kamerou a poté natočila dalších třiatřicet filmů. Vedle toho pracovala jako vedoucí kina a byla šťastná. Ostatně jako vždy, měla vzácnou povahu a vše špatné, co ji v životě potkávalo, uměla zpracovat s elegancí a noblesou pravé dámy.
Dokonce i tehdy, když ji úraz připoutal na lůžko, našla si svou Šangri-Lu, svůj ráj, ve kterém jí bylo dobře. Tím se pro ni stalo psaní knih. Stihla jich napsat osm a vracela se v nich do dob svého malostranského dětství, do dob své filmové slávy, k lidem, které cestou potkávala a na které s vtipem a šarmem vzpomínala.
Stejně tak my teď budeme s láskou vzpomínat na ni. A máme velkou výhodu v tom, že se se Zitou můžeme setkávat dál v jejích filmech a knihách.
Vážená a milá paní Zito, děkujeme, že jste tu byla, že jsme se s Vámi mohli poznat a Vaši radu, že nic si člověk nemá pouštět výš, než ke kolenům – tu si budeme dobře pamatovat."
