9°C
Pamatujete se na oslavu plnoletosti?
„Byli jsme v nějaké hospodě a já byl celý nadšený, že si můžu v hospodě zcela oficiálně objednat rum. Pamatuji si to hodně matně. Zato přesně si vzpomínám na oslavu o rok dříve. Měli jsme s ostatníma puberťákama takovou klubovničku. Vyzdobili jsme ji fotkama holek a aut, prostě tím, co jsme našli v časopisech a co nás vzrušovalo. Měli jsme tam pingpongový stůl, ale hlavně jsme tam chodili z rádia poslouchat »naši« muziku. A k mým sedmnáctým narozeninám jsme tam shromáždili lahváče. A k tomu láhev griotky. Z této kombinace jsem se »ožral jako prase« – ale bezpečně jsem došel domů.“
Co rodiče?
„Nejdříve to bylo dobré, rodiče seděli v obýváku. Tak jsem na ně z chodby pípnul, že si jdu rovnou lehnout, »že jsem nějakej unavenej«. A odplazil jsem se do pokoje. Otec za mnou ale po chvíli přišel. Prý, jestli mi není špatně. Chtěl si popovídat, když ucítil odér, který se ze mě táhl, byl úplně bez sebe. Vyhnal mě do obýváku. Pamatuji se jak jsem tam stál v pyžamu a rozčílený tatínek vykřikoval: Koukni mámo, my máme syna vožralu. Jak byl naštvanej, tak to takhle pletl.“
Pro tátu byla asi jazzová a pak rocková muzika, kterou jste měl rád, Sodoma a Gomora..
„Ale vůbec ne, bral to tolerantně. Sám byl muzikant, amatérský houslista. Kdysi ho učil slavný Václav Talich! Táta mě bral na vážné koncerty, ještě víc mi ale utkvělo, jak táta s mámou dělali domácí koncerty. Dokonce se na to vždy slavnostně oblékli, táta si dal na rameno pod housle nažehlený kapesníček, maminka zasedla k piánu a muzicírovali. To byly bezva chvíle. V té době ještě nebyla televize, tak se lidi takhle bavili sami. Možná to bylo lepší.“
A co vy, děláte takovéhle domácí koncerty?
„To ne. Ale s kamarády jsme vytvořili i takovou hospodskou kapelu. Říkáme jí Souseďanka.“
Kdo v ní je?
„Samí skvělí muzikanti z okolí. Třeba Láďa Malina, bubeník ze skupiny Golem, nebo George Kozel, zakladatel Blue Efektu. Chvíli v ní účinkoval i můj starší brácha. Ten je šikovný saxofonista, nikdy se hudbou ale neživil. Teď má problém se zuby, a tak ztratil na tom saxíku nátisk. Hrajeme Stouny, starý blues, Beatles. Občas dojde i na Olympic, ale cítím, že to klukům úplně nesedí. Když hrajeme, je v hospodě vždycky nabito.“
Co teď skládáte?
„Chystám singl k padesátinám Olympicu. Napadl mě senzační refrén. Už pár dnů kolem toho ale potichu chodím, abych to nezkazil mizernou slokou. Zatím mě ale nic úžasného nenapadá.“
Prý nejlépe skládáte když máte nějaký průšvih.
„Je fakt, že nejlepší písně vznikaly, když byl problém. Ale já si už na žádný zadělávat nechci, se současnou manželkou si skvěle rozumím.“
Jaké průšvihy to byly, co na vás působily tak blahodárně?
„Většinou holky. Vlastně vždycky šlo o holky. Buď jsem se rozcházel a byl jsem z toho daun nebo jsem se problematicky zamiloval. Jiné průšvihy jsem skoro neměl, já jsem nikdy nebyl na hraně se zákonem.“
To je u rockera skoro minus..
„Jak se to vezme. To, že jsem byl v podstatě vždy poslušen zákona mě ochránilo třeba od toho, že mi za totáče nikdo nevnutil spolupráci s StB. Když někteří muzikanti řídili ožralí nebo se někde poprali, tak jim to estébáci hned nabídli za beztrestnost a někteří to podepsali. Takovejch případů bylo dost.“
Ale pokud vím, některé písničky Olympicu byly také zakazované?
„Tak to jo, cenzura občas fungovala bděle. Někdy to byla omezení, u nichž jsme ani jsme nevěděli proč. A někdy ani nešlo o politiku. Písnička Pták rosomák byla zakázaná, aby dětem nepletla hlavu při přírodopise.Ale stejně si podle té písničky spousta lidí myslela, že je rosomák pták a ne šelma.“
Dělali jste si podobnou ulítlou legraci i v kapele?
„Srandu jsme si vůbec dělali často. V kapelách šedesátých let panovaly strašně silné kamarádšofty. Furt jsme spolu blbli. Třeba jsme si kupovali stejné věci – když si jeden koupil knížku Hrabala, koupili si to další čtyři. Nebo jsme si pořídili stejná trika a a boty. Nebo kufry. A stále jsme byli spolu.“
To zní trochu homosexuálně..
„Ale ne, s homosexualitou to nemělo nic společného. Jen s kamarádstvím. Ale ty vztahy byly silný, někdy jsme se úplně milovali a občas šíleně nenáviděli. Třeba když někdo přebral kamarádovi z kapely holku. Pak se to do rána v kapele řešilo, občas jsme se i pobili. Náladu jsme si dělali hlavně vínem –litrovkami levného moravského Müller Thurgau. Dnes by mi to asi nechutnalo.“
Taky to ale bylo období sexuální revoluce..
„No s holkama jsme si užívali. Žilo se opravdu hodně promiskuitně, a zajímavé je, že podobné to bylo v Praze jako ve Znojmě nebo na Slovensku v Čiernej pri Čope. Prostě celý východní blok žil sexem, protože to byla levná a dostupná zábava.“
Co »muzikantské Lidušky«?
„Holky si nás po koncertech někdy doslova rozebraly, většinou se už předem domluvily, která chce koho, třeba v době, kdy nás ještě nepotkaly. Já jsem nebyl až tak rozebíranej. V kapele byli větší sekáči. Ale často jsme jen seděli na pokoji a popíjeli.“
A co mejdany, bylo jich hodně?
„Mejdanů jsme v té době absolvovali dost. Většinou byla taková pohodová zábava. Mejdany se dělaly hlavně o víkendu v bytech, když »staříci« odjížděli na chaty. Sedělo se na zemi a vykládalo, hodně se filozofovalo. Nepamatuji žádné drsné pijatyky se zvracením nebo sexuální večírky. Samozřejmě vždycky tam byly nějaké zamilované dvojice. Ty obvykle zalezly někam do ložnice nebo do koupelny a tam si to vyřídily. Ale že bych zažil nějaké orgie, to ne.“
Neměli jste problémy s pohlavními nemocemi?
„AIDS ještě nebyl, občas někdo chytil kapavku.
To přišel a kulhal – a nám ostatním bylo hned jasné, že má »tripla«.Doktoři na to totiž tehdy dávali injekci pendeponu, vlastně krystalickýho penicilinu, který se týden rozpouštěl v zadku. A od toho děsně bolela celá půlka a špatně se s tím chodilo.“
Teď už jste léta »rodinný typ«. Bylo těžké takhle otočit?
„Když jsem se podruhé oženil, řekl jsem si, že já už zahýbat nebudu. A fakt už jsem to nikdy neudělal, i když jsem předchozí manželku načapal in flagranti. Jen jsme se rozešli. Já se ale po ta léta vždy držím jednoho partnera, nemám nejmenší zaječí úmysly. Tedy, ne že by se mi o tom nezdálo. Příjde mi to ale hloupé, zvlášť v tomhle věku. Vnitřně bych se s tím už špatně vyrovnával. Já mám teď tak nádherný manželství, že bych si to těžko zdůvodnil! Snad bych musel dostat od ženy písemné povolení!“
Nevadí vám, že musíte pečovat o dítě?
„Vůbec ne, zrovna včera jsem měl Anežku celý den na starosti! Žena byla v porodnici na kontrole, a pak taky s kamarádkou na kafi. Docela jsme si to zatím s Anežkou užili. Moji vrstevníci si často na leccos stěžují, ale já to nějak neřeším. Uvědomuji si taky, že když jsem byl mladší, byl jsem mnohem větší vůl. Každou chvíli jsem se rozčiloval, teď se naopak snažím být ke každému milý. Nestresuji se, žiji klidný život na venkově, je to paráda.“
No jo, ale na dveřích máte napsáno: Nezapomenout mobil a prášky!
„S tím nic nenadělám, mám vyšší tlak. Ale jinak se cítím mladej.“
Čekáte další dítě a bude vám sedmdesát. Jak se vyrovnáváte s tím, že v nejlepším případě budete v době jeho maturity skoro devadesátiletý? Nebo tu možná už vůbec nebudete?
„Jistě příhodná otázka. Vlastně na ni ani neumím pořádně odpovědět. Nějak jsme to se ženou neřešili. A co když se v plné svěžesti dožiji stovky. Už jsem někde řekl, že na jediný narozeniny, na který se opravdu těším budou ty stý.“
Co byste chtěl, aby vám kamarádi přinesli k narozeninám jako dárek?
„Chtěl bych jim vzkázat, že nemusí nosit nic. Když jsem měl šedesátiny – mimochodem přijde mi to jako včera – tak jsem dostal tolik lahví, že je ještě teď rozdávám. Já totiž doma téměř nepiji, když tak si dám dobrej koňák. Mám tady starej armagnac, když přijde nějaká návštěva, tak si s ní dám skleničku. Ale jinak ne.“
No dobře, ale přece jen, jaký dárek vám udělá radost?
„O Vánocích jsem třeba dostal drahé ručně broušené nože. Já totiž rád vařím. Nebo si potrpím na všelijaké patentní vynálezy. K Vánocům jsem třeba dostal vyhřívané prkýnko na záchod. Je v tom složitá elektronika –když skončíte umeje a vysuší vám to zadek... (smích) Nebo jsem na Slovensku viděl sprchu, která má kontrolky – když teče teplá svítí červeně, když studená, zeleně. Zmínil jsem se o tom – a náš bubeník, který je původním povoláním instalatér, mi to hned daroval. Prostě čím větší blbovinka, tím větší mám radost.“
