Váš otec patří mezi nejznámější a nejkrásnější pohádkové krále u nás. Cítil jste se někdy jako princ, nebo spíš jako levoboček?
„Kdepak, ani jedno, ani druhé. A pak – rodiče se rozvedli, když mi byly asi tři roky.“
Věděli vaši spolužáci nebo kamarádi, kdo je vaším otcem?
„Ti nejbližší ano, ale já se tím nikdy nechlubil. Já jsem Martin Ráž a táta je jiná kapitola. Z dětství jsem si ho ani moc nepamatoval.“
Kdy se to obrátilo?
„Kolem mých patnáctin, když jsem na něj chodil do divadla a začal jezdit k němu na chatu.“
Chata, to je i hobby.Čím jste se tam zabývali nebo bavili?
„Ta chata pořád ještě stojí a dokonce ani není prodaná, i když je kousek od Prahy u báječného rybníka. Tam jsem poznal, jaký byl táta hračička. Všechno si udělal sám včetně nádherné skalky. Měl na ní takové zákoutí, kterému říkal kýčiště. Nasázel tam desítky figurek trpaslíků, ale někdo je už rozkradl.“
Viděl jste všechny otcovy filmy?
„Kdepak, ale Pyšnou princeznu několikrát. Mám ji i na CD a pouštěl jsem ji mockrát dceři Natálii.“
Váš otec byt třikrát ženat a z každého manželství měl dítě. Potkávali jste se? Třeba i na té chatě?
„Ale ano, hlavně s Markétou (pozn. aut. – dcerou Aleny Vránové). Její matku si odtud ale moc nepamatuji.“
Takže celá Rážovic rodina žila družně, i přes ty rozchody?
„Nějaká zášť nebo nedej bože nenávist mezi nimi určitě nebyla. Já měl nejlepší vztah s Markétou, i když to byla pořád malá holka, když jsem v roce 1969 z Československa odešel.“
Do Norska jste odjel s matkou. Proč jste si vybrali zrovna tuhle zemi?
„Maminka Alexandra Myšková byla herečka Městských divadel pražských a už tam několikrát byla se spolužáky z DAMU. Znala to tam. V roce 1969 jsme proto jeli na dovolenou do Osla a já, osmnáctiletý, se rozhodl, že už tam zůstanu.“
Co na to matka?
„Zůstali jsme tam, norští umělci ji dobře znali, a tak tam dostala práci. Já už v zahraničí byl předtím, hodně jsme jezdili – do Vídně, Berlína, Bulharska i Jugoslávie. Ale o Norsku jsem věděl jen to, že tam je Holmenkollen.“
Jak jste tam žil?
„Rok jsem pracoval, abych se jakžtakž naučil jazyk, a pak jsem začal studovat na univerzitě. Ale z té jsem utekl. Dělal jsem programátora a teď jsem vedoucím v jedné IT společnosti.“
Jak máte svého otce uchovaného v paměti?
„Protože jsem s ním nevyrůstal, bral jsem ho spíš jako kamaráda. Oba jsme sportovali, rozuměli jsme si a řekli jsme si všechno. Když jsme se sešli v Praze, tatínek vždycky rád vzpomínal. To mě strašně bavilo. Byla s ním obrovská zábava.
