14°C
Co vás vedlo k tomu napsat knihu o tom, co byste kamarádům neřekl?
„Stalo se to jako nějakým zázrakem loni v prosinci. Protože nejsem jako Winston Churchill nebo Jirka Paroubek, nikdy jsem nechtěl psát takový ty klasický paměti, ale vysnil jsem si k tomu určitej příběh. A najednou jsem ho začal reálně prožívat.“
Věděl jste předem, co tam bude?
„Měl jsem velký plány. Že se přihlásíme ještě se dvěma kamarády do malířský školy u jedný mý dávný známý, která žije v Americe a že tam najdeme sami sebe. A nakonec to v podstatě přesně tak dopadlo, akorát, že jsem jel sám. Nikdo mi nevěřil, že to myslím vážně.“
Taky jste měl volný čas, který vám vznikl nechtěně tím, že jste vypadl z porotcování ve třetí řadě SuperStar. Jak se to vlastně přihodilo? V knize naznačujete, že za to mohla Dara Rolins.
„Tehdy byla rozjednaná další série SuperStar. Vypadalo to, že nebudu mít kam skočit, a najednou jsem v prosinci zjistil, že Dara z toho z nějakých důvodů vycouvala a Martička Jandová se k ní přidala. Tím to celý padlo, já byl z kola venku a docela mě to mrzelo. Ale dneska jí musím poděkovat, bez toho by tahle kniha nevznikla.“
Napsal jste, že to porotcování na vás působilo jako droga. To myslíte vážně?
„Samozřejmě. Je to droga, který máte plnou hlavu. Je fajn, ale neschováte se před ní nikam. A když to skončí, na jednu stranu se vám uleví, ale na druhou stranu cítíte takovou divnou prázdnotu.“
Drogy, jak známo, vám nejsou cizí. Myslíte, že jsou v umělecké branži nepostradatelné?
„Jedna z postav té knihy říká, že nejde o to, jak žít ve světě bez drog, ale jak žít ve světě s drogami. Vždycky tu byly a budou a jde jen o to, jak s tím naložíte. Je řada umělců, kteří se jich netknou, viz Karel Gott. Kdybychom to ale brali čistě statisticky, tak Carlos je spíš výjimka. Je to všude: Pro někoho alkohol, pro jinýho knedlíky, někdo je závislej na sexu jako Tiger Woods. Já teď čtu životopis zakladatele firmy Apple Steva Jobse, kolik ten spořádal LSD a jak byl šikovnej!"
Takže byste doporučil legalizaci marihuany?
„Já nic nikomu nedoporučuju a nepropaguju, ale nemůžu taky popírat, že tyhle věci existujou.“
Chcete říct, že vy sám si tu a tam pořád dáte jointa?
„Tyhle věci patřej do lidskýho soukromí, ale k muzice se to každopádně hodí, krásně vás to zrelaxuje, někdy je dokonce velká legrace a taky – utužuje to kolektiv, a to je v kapele důležitý.“
Jedna ze skutečných postav knihy – váš kamarád Štěpán, na užívání tvrdších drog dojel, jak se zdá.
„Já doufám, že to ještě vybere, vypadá to nadějně. Ono je to asi takhle – Radek John kdysi velmi působivě v Mementu vylíčil zhoubné následky narkomanie, ale nějak zapomněl napsat o tom, že to může být i báječný zážitek. A vy si pak někde na začátku řeknete, že budete opatrnej, že na to vyzrajete a můžete do toho spadnout.“
V knize jste začal pátrat po své minulosti i v komunistických archivech. Proč jste se k tomu odhodlal?
„Málo se to ví, ale před několika lety byly tyhle archivy StB zpřístupněný všem, a tak jsem se šel podívat. Svoji složku jsem tam nenašel, ta je prej zničená, ale zato jsem tam našel jiný věci. Ale brzy jsem toho nechal, je to strašný čtení. Řek jsem si, že nemá cenu něco řešit a jediný, co můžete udělat, je vyprávět aspoň ten svůj příběh, jak nejlíp umíte. Dokud to jde, dokud ještě existuje živá paměť.“
Chodil jste na výslechy?
„Taky. Vrstevníci si pamatujou na tu nekonečnou řadu nepříjemností. Dalo se emigrovat, což bylo takový nejčistší a nejupřímnější, ale zároveň krutý rozhodování. Dalo se to odšvejkovat nebo bojovat, případně vstoupit do partaje a mít klid, a nebo taky popíjet a nedělat vůbec nic. Stejně jsme se pak všichni sešli s těma klíčema na Václaváku. To na tom bylo to nejhezčí. A pak začala ta brutální kapitalistická soutěž, na jednu stranu ta euforie ze svobody, ale na druhou stranu taky závist někdy přecházející až v nenávist. A navíc najednou to, co si pamatujete, se vám začne měnit před očima. Teď při pohřbu Václava Havla například jsem se nestačil divit.“
Z toho, jak naše dějiny v knize komentujete zdá se, že jste asi víc pro Klause než pro Havla, proč?
„Vždycky říkám, že ideální prezident by byl ten se životním stylem Václava Havla a s názory Václava Klause, ale to by asi bylo proti přírodě. Já strávil normalizační léta v komunitách, které byly blíž životním stylem Havlovi, ale po revoluci mi byly daleko bližší názory Klause. Pracoval jsem pro zahraniční noviny, a když jsem odcházel z tiskovky Václava Havla, byl to zážitek, ale nevěděl jsem, co mám napsat. Naopak, když jsem odcházel z tiskovky Klause, bylo mi všechno úplně jasný. Pochopil jsem, že když něco nejde přeložit do cizího jazyka, tak tam bude asi nějakej háček.“
V knize naznačujete, že máte na pana prezidenta telefon…
„Mám uložený nějaký číslo s jeho jménem.“
Voláte mu?
„Zatím jsem to neudělal, tak asi ještě nebylo nejhůř.“
Ještě jedno silné téma prochází knihou, a to láska, kterou jste prožil ve dvaceti a teď se vám vrací, láska k Američance Terry, která tenkrát přijela do Prahy, a teď jste po letech jel do Ameriky vy za ní.
„Mladý holky a muzika – je snad na světě něco lepšího? Tehdy jsme Ameriku bezmezně obdivovali a všichni, kdo tenkrát odtamtud přijížděli pro nás měli zvláštní kouzlo. A když pak odjížděli, hrozně jsme to prožívali, strašně se nám stejskalo. A najednou po čtyřiceti letech jsem si řekl, že tohle je možná ta správná chvíle jet za nimi.“
Nebyl jste zklamán, když jste Terry viděl po tolika letech, nebyla už jiná?
„Ta vzpomínka na původní setkání byla tak vzdálená, že vlastně nebylo s čím srovnávat. A to, jak jsme se potkali po několika desítkách let, mám v paměti jako sen, kterej se naplnil, jako pohádkovej obrázek o kterým ani nechci mluvit, aby se nerozplynul. Ale v knize to je.“
Nenapadlo vás změnit život a odstěhovat se do Ameriky?
„Asi tisíckrát za celý ty léta, ale jak vidíte, jsem pořád tady.“
Pro vaši ženu to asi nebylo lehké přečíst si o tom, jak se vídáte se svou starou láskou…
„Když si manželka přečte paměti svého muže a zjistí, že hlavní romantická postava v nich je někdo jinej než ona, nemusí to bejt příjemný. Fakt je, že mi říkala, že těch posledních třicet stránek přes slzy neviděla. Ale já jí zase vysvětloval, že to není o nás dvou, že je to o hudbě. Protože to je pravda. Tu knížku je třeba dočíst až do konce.“
A co vaše kapela Žlutý pes, jak se jí daří?
„Děkuji za optání. Nekonečné turné pokračuje a 4. února v Malostranské besedě oslavíme Kristova léta. Jsme mladý kluci.“
