7°C
Žili byli jednou dva bratři a ti se rozhodli podnikat v pohostinství, ačkoliv jejich profese jsou původně jiné. Pavel po revoluci nejdřív o Čarodějnicích čepoval pivo ze sudů, pak si na stejném místě vybudoval udírnu, stavěl a stavěl, až vystavěl rozlehlý penzion s restaurací, která mu příliš nekvetla. Místní totiž dávali přednost otlučenému mlýnu přes ulici, v němž jeho bratr Vladimír prodával utopence, levné pivo a domácí chleba. A taky atmosféru s hrou na kytaru a harmonikou.
Oba bratři v té době spolu vycházeli dobře, až do té doby, než Vladimír před dvěma lety projevil přání vybudovat ze mlýna také penzion a tak trochu konkurenci Pavlovi. Bratrské vztahy se natolik zhoršily, že dnes podle vyjádření obou jsou na bodu mrazu.
Pohlreichův zásah
Před pár měsíci to zašlo tak daleko, že Pavel Kuře začal uvažovat o prodeji svého vypiplaného penzionu s restaurací. „Gurmánské akce, které jsme tu pořádali, už provoz neutáhly. Už jsem byl tak zoufalý, že jsem začal jednat s realitkou…“ svěřuje se. Povolat spasitele české gastronomie a pohostinství Zdeňka Pohlreicha byla poslední naděje pro jeho rodinný podnik, v němž pracuje nejen on, ale i jeho žena, dospělá dcera a pomáhá i dcera školačka.
Pohlreich přišel a snad poprvé v této řadě chválil prostředí i pracovitou rodinu, která do toho vkládá své srdce. Jak jim pomoci? Jedině snad tím, jak lépe kalkulovat ceny, aby neprodělali majlant. „Jeden si láme hlavu a nic, druhej ne a šlape to. Život je někdy šílenej,“ komentoval situaci obou bratrů Zdeněk Pohlreich.
Nastalo šílenství
V dějinách pořadu Ano, šéfe! snad jiný díl neměl takový ohlas jako právě tento. Diváky dojala poctivá snaha rodiny, která vyzněla naprázdno. „Okamžitě, snad minutu po vysílání, začaly drnčet telefony, dostávali jsme esemesky, stovky mailů. Nakonec nám díky tomu počítač klekl, takže se dodatečně omlouvám těm, kterým jsme nemohli odpovědět,“ líčí Pavel Kuře. Lidé nabízeli dokonce finanční pomoc, bezplatné billboardy po celé republice a samozřejmě všichni chtěli rezervaci v této slavné hospodě.
Do té doby měl Pavel v kuchyni k ruce jen manželku, a tak první, co musel udělat, bylo najmout dalšího kuchaře. Jenže, kdo by to uměl stejně jako on? „Zkouším teď dva kuchaře, ale samozřejmě jsem tu pořád s nimi. Je důležité, aby tomu dali srdce, cit a měli přitom zodpovědnost. Například aby dodržovali takové detaily, jako jsou nahřáté talíře…“ vysvětluje Pavel Kuře, který se za posledních čtrnáct dní prakticky nezastavil. Vstává ráno v pět hodin k přípravě a chodí spát v jednu v noci.
Nejoblíbenější v kraji
Projeli jsme celou dlouhou vesnici Čistá a už trochu ztráceli naději, že penzion pana Kuřete objevíme. Až na jejím konci se před námi vynořil jako malý zámeček. Před ním desítky aut a další marně hledající místo. „Hned po televizním vysílání jsme měli narváno. Už předtím jsme měli připravené zvěřinové hody. Jídlo, které jsme měli podávat týden, bylo pryč hned první den…“ směje se Pavel Kuře. Po nocích pak prý sháněl zvěřinu a v noci ji také stahoval a porcoval. Na silnici tenkrát stála auta dvěma řadami, lidi korzovali a čekali na jídlo. Šéfkuchaře to samozřejmě těší, ale na druhou stranu je zoufalý z toho, že při takovém návalu nemůže každého hosta hýčkat, jak je zvyklý, a že je to na úkor kvality. „Předtím jsme si v klidu zametali listí před penzionem a teď abychom na to někoho najali,“ postěžuje si.
Přijíždějí zvědavci
Když jsme dorazili po poledni, bylo plno. Brzy jsme ale dostali dvě místa a jídelníček s drůbežími hody. Kolega fotograf, který měl chuť na guláš, byl zklamán, nakonec si vybral jen kachní polévku. Posílená obsluha byla sice velmi ochotná, ale trochu to skřípalo. Tu chyběly příbory, jindy se čekalo na účet déle, než je obvyklé. Hosté ale baštili s velkou chutí – pochvalovali si. „Jezdím tudy služebně pravidelně, vždycky jsem se chtěl zastavit, ale teď ten pořad v televizi byl impuls, abych to konečně udělal,“ směje se náš soused u stolu. Také ostatní jedlíci jsou tu zjevně ze zvědavosti – jejich auta mají olomoucké, svitavské a litomyšlské značky. Je otázkou, jak to bude dál. Ceny jsou pro zdejší obyvatele hodně vysoké a rodina s dětmi tu určitě víkendy trávit nebude.
Ve mlýně si mnou ruce
Očekávali jsme, že v protějším mlýně, u bratra Vladimíra bude smutek. Jeho bratr konkurent teď prosperuje a část hostů ze mlýna se možná přelila k němu. „Vůbec ne. Lidi, kteří chodili do naší hospody, jsou tu pořád. Naopak, někteří přicházejí i odnaproti a jdou se přesvědčit, jak to tu máme my,“ usmívá se Vladimír. Jeho hospoda je o poznání lidovější. Nabízí typické »čtyřkové menu«, ale navíc i jednou týdně čerstvě upečený chléb ve staré peci. Když vejdete dovnitř, je tu znát už opravený dvůr a vůbec nevypadá špatně. V budoucnu by se mělo uprostřed sálu točit mlýnské kolo…
Zdeněk Pohlreich neměl pravdu, když říkal, že tady se nesnaží. Po pravdě řečeno – budoucnost v době krize dá zřejmě za pravdu spíš hospodám tohoto typu. Škoda že se bratři nemohou domluvit a podnikat spolu…
Ceny u Zběhlíka a ve mlýně
Ve mlýně je jídelníček daný klasikou – nakládaný hermelín, utopenci, párky v cenovém rozmezí 20-40 Kč. V restauraci U Zběhlíka pořídíte levnější jídlo – například smažené kuřecí řízečky za 135 Kč (plus příloha opečené brambory 30 Kč). Jinak se můžete vyšplhat až na 170 Kč za porci husy (bez přílohy).
