Vaše mladší, šestnáctiletá dcera byla svěřena do výchovy otce Jana Vaculíka. Jak to nesete?

„To rozhodnutí je absurdní, protože v roce 2007 byl vypracován znalecký posudek, na základě kterého Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl, že se smí stýkat se svojí dcerou pouze jednou měsíčně po dobu jedné hodiny, a to na psychiatrickém oddělení nemocnice v Motole. Měl to sám dohodnout a sdělit mi termín tohoto setkání, ale ani jednou se tak nestalo.“

Proč se měli setkávat na psychiatrickém oddělení?

„Protože ona ho tak strašně odmítala. Instinktivně z něho cítila nebezpečí. Měla z něho takové žaludeční problémy, že dokonce celý rok nechodila do školy. Musela mít individuální studijní plán. Nicméně já mám velké podezření, že on si ty styky vynucoval jindy a jinak.“

Co tím máte na mysli? Že se stýkali za vašimi zády?

„Myslím, že ano. Ona mi to nesmí říct a on to v životě nepřizná, ale já si myslím, že to tak bylo, a celý ten další vývoj událostí, všechno to, co se teď dělo, jak pečlivě to bylo do nejmenšího detailu připravené, mi vlastně dává za pravdu.“

Takže vy si myslíte, že vám exmanžel nastražil v bytě plynovou bombu, aby získal dceru do své péče?

„Tam nešlo jenom o to, aby získal dceru, tam bylo těch atributů víc. Ti lidé mě možná chtějí zničit, protože mám informace, které můžou zničit je. Podle mých vizí jsem měla být letos v prosinci shozena z přehradní hráze do Žel ivky. Z nějakého důvodu to ale chtěli uspíšit, a zřejmě proto se teď děly tyhlety věci.“

Připustila jste si někdy, že jsou to všechno jenom vaše fabulace, že by to tak vůbec nemuselo být?

„Samozřejmě. O tom přemýšlí každý, kdo takové dary dostane. Jinak by ani nebyl normální, kdyby takhle nepřemýšlel. Ale když už to trvá několik let a dnes a denně se v praxi přesvědčujete, jak neuvěřitelným až zázračným způsobem vám to pomáhá a jak se vám to vedení vyplácí...“

Nemám na mysli vaši víru, ale přesvědčení, že za vším stojí váš exmanžel. Třeba to tak vůbec není a jenom okolnosti vám nahrály, abyste se to domnívala. Možná si v sobě vůči němu ještě držíte nějaký porozvodový vztek.

„Ne, ne, ne. V žádném případě! Tady je to přesně naopak. On má dávno novou rodinu, mohl by si žít svým životem a já bych měla být ta, která dělá problémy a nechce rozdělit majetek, ale je to přesně naopak. Já mám pocit, že on si z toho udělal životní styl. Ale on mi to vlastně před těmi osmi lety naprosto jasně oznámil, že takhle to bude, a ono to tak je.“

Co vám oznámil?

„Že zůstanu bez peněz, bez majetku, bez práce, bez dítěte, v psychiatrické léčebně.“

Při rozvodu si přece lidi řeknou leccos.

„Ale já mám fakt slušnou intuici. Přijde čas, kdy o všech těchhle věcech budu moci říct ještě daleko daleko víc, a jsou to věci, které se dotýkají hodně vysokých míst.“

Nebojíte se, že dceru už nikdy zpátky do své péče nedostanete?

„Já jsem proti tomu rozhodnutí podala odvolání. Pokud jsem tady, tak nemůžu mít dítě svěřené do péče, ale navrhla jsem, aby bylo svěřeno do péče mé sestry.“

A co když ji nedostane ani sestra? Co když přijdete o rodinu?

„Každý se musí naučit být sám sebou a sám se sebou. Ono, jaká rodina? Pokud to moje dcera nezvládla a neřekla na policii pravdu, ale to, co jí diktoval její uzurpující tatínek, v tu chvíli mi nezbývá než se smířit s tím, že jsem zůstala sama, a já to ustojím. Já jenom potřebuji, aby mě někdo nezastřelil nebo neotrávil dalším plynem. Ale i kdyby se mělo stát tohle, tak to zase ustojím. Já se smrti nebojím.“

Fotogalerie
5 fotografií