Pamatujete si vůbec na to odpoledne, víte, co se stalo?

„Ano, pamatuji si úplně všechno. Kolem jedenácté hodiny dopoledne jsem si všimla, že v místě, kde mám odpadkový koš a kde ústí hadice od teplé a studené vody, je najednou ještě jedna, úplně nová hadice jiné barvy. Nepatřila tam, byla delší a měla na sobě jakousi objímku s nějakým očkem a z té unikal plyn. Vyděsilo mě to. My sice máme v bytě plynové topení, ale v létě jsou všechny radiátory vypnuté a hlavně tahle hadice tam nikdy nebyla! Tu kuchyň jsem sama budovala, takže bych si všimla, kdyby tam někdy předtím byla. Moje první reakce byla zavolat linku 158, což se ovšem ukázalo v mém případě jako ne úplně dobrý nápad, protože na druhém konci se mi ozval člověk, který evidentně nebyl policajt.“

Prosím?

„Neberte to, prosím, jako vychloubání, ale já mám zvýšenou intuici. Poslední léta komunikuji s pátou dimenzí. Dříve jsem k tomu používala kyvadlo, ale teď už ho nepotřebuji. Věřím v Boha, v anděly, ve všechny tyto bytosti, které mi už osm let od mého rozvodu doslova a do písmene dnem i nocí zachraňují život. Jenom díky nim dneska ještě žiju! Kdybych dělala černou magii nebo něco podobného, nikdy bych nedokázala s těmito bytostmi komunikovat. A ani by mi to neumožňovalo pomáhat lidem a věnovat se léčitelství. To prostě vůbec nepřichází v úvahu. Říkám to proto, že kdosi prý o mně v novinách řekl, že dělám černou magii.“

Vy se věnujete léčitelství?

„Ano, ale skoro nikdo o tom neví, protože za to neberu peníze. A dělám to tak... no, prostě jinak.“

Takže jste zavolala 158 a co bylo dál?

„Ten člověk na druhém konci telefonu mi řekl, že můj dům nemůžou najít, že jim musím nahlásit ještě to druhé číslo, co máme na domě. Chvíli jsme se dohadovali, bylo to dost zdlouhavé. Prostě to nebyli policajti! Přesto přijeli v policejních uniformách a ještě s jednou zdravotnicí se snažili dostat do mého bytu. Pozorovala jsem je kukátkem ve dveřích a řekla jsem jim, že jim moc děkuji, ale že už jejich pomoc nepotřebuji, že už se všechno vyřešilo a ať mi když tak dají k úhradě ten výjezd. Když jsem viděla, že ten plyn vdechuji a nic se se mnou neděje, tak jsem si řekla, že ať už je ta plynová bomba umístěná v mém bytě, nebo v bytě pode mnou, tak prostě v jednu chvíli dojde a že už si s tím poradím sama, než si pustit do bytu tyhle lidi.“

V tom bytě s vámi byla i dcera, co ta v tu chvíli dělala?

„Nanynka měla rozkaz být ve svém pokojíčku, kde byl vzduch relativně čistý.“

Takže ona taky cítila plyn?

„To nevím, já jsem se s ní o tom nebavila. Byly to fofry, nevěděla jsem co rychle udělat. Řekla jsem jí – buď tady – a z otevřeného okna v jejím pokoji jsem se snažila volat na 158.“

Proč si myslíte, že ti policisté byli falešní?

„To jejich chování nebylo normální. Když policajtovi řeknete, že už ho nepotřebujete, tak vám maximálně vynadá a odjede. Oni tam byli několik hodin a doslova žadonili, abych je pustila dovnitř.“

To je ale pochopitelné, když jste předtím hlásila únik plynu. Šlo jim nejen o vaše bezpečí, ale také o bezpečí sousedů a dalších lidí.

„Ale já přece poznám, kdy ke mně mluví opravdový policajt nebo někdo, kdo si na policajta jenom hraje! Policajt by prostě mluvil jiným tónem, jinou řečí. Nežadonil by, neříkal mi, paní Horecká, nechcete kafíčko? Takhle oni se mnou mluvili! No a potom se snažili můj byt otevřít. Strkali do zámku klíče. Já si myslím, že to byly moje klíče. Protože noc předtím se mi ztratily. Měla jsem je v ložnici na nočním stolku a ráno byly pryč!“

To přece nemusely být nutně vaše klíče. Policisté mají nepochybně nářadí, které jim umožní otevřít kdejaký byt. Nemohlo to být tak?

„Nevím, něco tam strkali. Já jsem s nimi komunikovala přes dveře. Mluvila jsem s nimi naprosto v klidu, takže museli slyšet, že jsem v pořádku. Ale místo toho, aby odešli, tak se uchýlili o patro níž do bytu sousedky a odtamtud se pořád vraceli k mým dveřím. Bála jsem se, že je vyrazí, tak jsem se zamkla na záchodě.“

Ale první zprávy vypovídaly o tom, že jste držela v zajetí svoji dceru a ohrožovala ji na životě.

„V žádném případě! Ani omylem! Vždyť je to moje nejmilovanější bytost.“

Fotogalerie
14 fotografií

Ona nakonec odešla z domu po svých, vás vynášeli na nosítkách. Vzpomenete si, jak k tomu došlo?

„Seděla jsem zavřená na záchodě a protože jsem se těch policistů bála, odmítla jsem jim otevřít. Přitom jsem slyšela, jak tam rozbalují nějaký igelit. Já nevím, jestli to můžu říct, ale podle mě si prostě někdo objednal moji vraždu. Nebo měli za úkol moji mrtvolu vyfotit a za to by inkasovali peníze. Nevím, fakt nevím... Jisté je, že tohle trvalo několik hodin a nakonec se to vyřešilo strašně rychle tím, že tam během sekundy vtrhlo komando těch černejch s nápisem Police a v naprostém klidu mě vyzvali, abych si lehla na nosítka, což jsem taky udělala. Zuli mi boty, sundali šperky a pak mě do něčeho zabalili a vynesli ven. Tou dobou byly před domem dvě záchranné služby. Podle mě byla jedna pravá a ta druhá možná falešná.“

Tím, že se policisti o vás postarali a neusilovali vám o život, se ale vyvrací tvrzení, že by byli falešní, ne?

„Podle mě první, co měli udělat, bylo předvést mě k nějakému výslechu, protože já jsem hlásila pokus o vraždu. To je to, co jsem hlásila. Že mi uniká plyn a že mě chce někdo zabít.“

Vy jste si myslela, že tam někdo záměrně nastrčil plynovou bombu, aby vás otrávil?

„To bylo jasné, to bylo vidět, že je tam záměrně uměle přidělaná nějaká hadice. Zřejmě to mělo jeden vývod do kuchyně a druhý na záchod, protože jsem tam ten plyn silně cítila.“

Copak mohl někdo předpokládat, že se pak zavřete právě na záchod?

„A proč ne? Anebo to bylo jedno vedení, já nevím, nejsem technický typ.“

Co se s vámi dělo v Bohnicích, kam vás převezli?

„Ten první den mě zavřeli na pokoj, ze kterého se nedalo uniknout. Ani na záchod, bohužel. A druhý den mě přikurtovali k posteli.“

Proč?

„Protože jsem odmítla brát všechny ty injekce a léky, co do mě rvali. Říkala jsem jim, že pokud chci zůstat jasnovidná, mít to napojení a schopnosti, které potřebuji k tomu, abych pomáhala druhým lidem, tak nesmím brát žádné chemikálie. Já jsem velmi přísná vegetariánka, v poslední době v podstatě veganka a musím dodržovat naprosto přesná pravidla, aby tohleto fungovalo.“

Takže jste odmítala léčbu a chtěla odejít?

„Ano. Ale nebylo mi vyhověno.“

Hm, tak to Bartošová na tom byla teda líp, ta mohla podepsat reverz a odejít na vlastní žádost a zodpovědnost.

„Já ne, já jsem nemohla nic, vůbec nic. A jakmile jsem začala jenom trochu klást odpor, tak jsem byla přikurtována.“

Vzpírala jste se, vzpěčovala?

„Ne, věděla jsem, že proti nim nemám žádnou šanci, bylo jich tolik... A já nejsem člověk, který by hysterčil, nedělám scény. Já jsem jenom žádala o propuštění na reverz. Chtěla jsem odejít domů a nejíst ty jejich bílé a žluté chemikálie. A během nějakých dvou tří dnů mi přišlo rozhodnutí od soudu pro Prahu 5, že Nanynka je svěřena do výchovy exmanžela, což je absolutně absurdní. Ale děj se vůle Boží!“

DRUHOU ČÁST ROZHOVORU PŘINESE BLESK V ÚTERÝ