Co si myslíte o nevěře?

„Člověk je nevěrný, když to ve vztahu neklape, nesplňuje jeho očekávání. Já si to před zhruba dvaceti lety prožila. Ale jsem typ, co se práskne. Neumím, jak se říká, zasklívat, zasklívat, zasklívat.“

Jak dlouho vám trvalo, než jste kápla božskou?

„Asi dva měsíce. Pak už jsem to nevydržela a musela se přiznat.“

Zamilovala jste se do kolegy?

„Ne, nebyl to nikdo z kolegů. Odpovím vám větou mého kamaráda Jirky Bartošky, který mě zná opravdu dobře: Může si vůbec herečka takto šlapat po štěstí? Rozvede se s plastickým chirurgem, pak s filmovým producentem, a vezme si developera.“

Fotogalerie
15 fotografií

A řekněte – může?

„Jak vidíte, může.“

Dokázala byste žít v takzvaném otevřeném vztahu, kdy si partneři tolerují bokovky?

„Ne, to bych nedokázala. Strašně bych žárlila.“

Když jsme si domlouvaly po telefonu rozhovor, mluvila jste o domácím úkolu. Učíte se novou filmovou nebo divadelní roli?

„Kdepak role! Psala jsem domácí úkol z angličtiny. Ráda bych se naučila dobře anglicky. A tak ve svých třiašedesáti chodím zase do školy, sedím v lavici, poslouchám učitele a lopotím se s úkoly. Když jsem se svěřila Jiřímu Bartoškovi, jen lakonicky poznamenal: no jen aby ses tam, holka, ještě nezamilovala do nějakého spolužáka...“ (směje se)

A opravdu to nehrozí?

„Vždyť jsem v celé třídě nejstarší, studenti jsou ve věku mého syna! A navíc – při své třetí svatbě jsem si řekla – do třetice a dost. S manželem se známe 16 let, jsem spokojená a jiného muže už nehledám. Já už si život komplikovat nebudu...“

Jak se díváte na to, když žena zaloví v mladších vodách?

„Když ji má rád, proč ne, a všem to moc přeji. Ono to jde, když je ženě čtyřicet, jemu pětadvacet, padesát, a jemu přes třicet, ale roky se donekonečna odpárávat nedají. A pro ženskou to musí být fakt dřina makat na sobě tak, aby se pak nestyděla svléknout. Jo, jo, stárnout je umění, ale daleko větší umění je vidět se v zrcadle a zvládnout to...“

Jaký je váš názor na plastiku?

„Proč si to nedat vylepšit, když to povoluje? (směje se) Ale důležitější je těšit se z každého dne, neřešit, co bylo včera, a hlavně zůstat vnitřně mladý.“

Vzalo vás hodně, když jste poprvé uviděla vnučku?

„Hned jak se Azaria narodila, jsme jeli za synem a snachou do Edinburghu, kde v té době mladí pobývali. Když jsem držela v náručí tu malou vánočku, i na slzičky došlo... Je to zvláštní pocit, když víte, že dítě je z vaší krve, můžete se s ním pomazlit, pomuchlovat – a pak zase jít. Babičky si podle mě mohou dítě vychutnat a užít mnohem víc než mámy, které jsou zavaleny povinnostmi a zodpovědností.“

Řekla jste snachu – váš syn Hubert se s Claire vzali?

„Skoro snachu. Zásnuby už proběhly, teď je na řadě svatba. Ale jak mladé znám, neplánují nic velkého. Možná o obřadu nebudu ani vědět. Nepřekvapilo by mě, kdyby se vzali v cizině a mně to předložili jako hotovou věc.“

Nemrzelo by vás to?

„Myslím, že ne. Věkem beru řadu věcí víc s nadhledem. Jsem ráda, že jsou spolu, že máme pěkné vztahy. Když se vezmou, budu ráda, a když ne, nic se neděje. Dítě je větší pouto než papír z úřadu.“

Vás syn Hubert s Claire procestovali řadu zemí Asie i Afriky. Usadí se v Edinburghu?

„Oba jsou humanitární pracovníci a cestování je součástí jejich práce. Seznámili se v Afghánistánu a v době, kdy Claire čekala miminko, byli na štaci v Ugandě. Nyní je Hubert pracovně na rok v Islámábádu a Claire za ním i s malou odjela. Takže kde a jestli se někde natrvalo usadí, nemůžu vůbec říct.“

Pokud vím, chystáte se do Pákistánu za nimi podívat.

„Měla jsem tam jet, ale mladí mě předběhli. Byli tady u nás teď v létě tři týdny, oslavili jsme společně moje narozeniny a bylo to moc fajn. Sice se vídáme sporadicky, ale o to víc to stojí za to. Teď se tam k nim chystáme v listopadu, tak věřím, že vše klapne.“

Jak jste se vyrovnala s tím, že syn bývá v zemích, které nejsou bezpečné?

„Syn dělá práci, kterou si zvolil, a je, myslím, spokojený. To je hlavní. Jeho povolání si velmi vážím. Samozřejmě, že mám někdy strach. Asi nejhorší okamžiky jsem si zažila, když byl na Srí Lance během tsunami a několik dní jsem o něm neměla zprávu. Tehdy jsem myslela, že je konec. Za ta léta jsem ale postupně začala věřit v osud – buď je člověku nakloněn, nebo není. A co se má stát, stane se, my to moc neovlivníme.“

Asi se nestanete typickou hlídací babičkou, že?

„Ani já se za typickou babičku nepovažuji a nikdy jí asi nebudu. Občas takhle přemýšlím o té své nové roli a říkám si: co já té své vnučce dám? Vzhledem k tomu, že se bude pohybovat v anglickém prostředí, za svoji povinnost považuji naučit ji česky, seznámit ji s historií. Prostě bych si přála, aby to tu v Česku měla ráda. V tom vidím nejvíc své babičkovství.“

Z vás by bohemisti měli radost...

„Myslím si, že umět jazyky se hodí. A pokud dítě vyrůstá v dvojjazyčné rodině, byla by škoda nenaučit ho obě řeči. Nesouhlasím s výrokem, že čeština je k ničemu. Když je spojena s jiným jazykem, je to devíza k nezaplacení.“

Znáte to z vlastní zkušenosti?

„Ano, nevlastní vnuk z manželovy strany mluví ve třech letech plynně česky i francouzsky – maminka je Češka, otec Alžířan.“

Co se vám vlastně vybaví, když se řekne babička?

„V první řadě si představím svoji babičku, vzpomínka na ni je spojena s letními prázdninami. Ty jsem trávila díky ní netypicky. Jako malá jsem totiž bydlela s rodiči a se sestrami mimo Prahu a na rozdíl od většiny dětí, které odjížděly k babičce na venkov, já jezdila na pražský Žižkov.“

A poznávala jste hlavní město?

„Přesně tak. Moc ráda na to vzpomínám! Babička s námi chodila na procházky, do divadel, na koncerty. Vždycky jsem si myslela, že být babičkou znamená být stará, já si tak ale nepřipadám (směje se). Hraju divadlo, natáčím a těším se, že toho ještě hodně procestuji a poznám.“

Jaký je váš nejintenzivnější zážitek z posledních cest?

„Je jich celá řada, zajímavý byl pobyt na ostrově Curacao v Holandských Antilách, určitě se ale nedá zapomenout na již zmiňovanou Ugandu, kde jsem byla na návštěvě za synem a Claire.“

Proč?

„Nikdy jsem nebyla v zemi s tak velkými rozdíly. Ohromným zážitkem pro mě byla příroda, safari. Naopak šok jsem zažila při pohledu na krásné moderní domy, kde si před nimi v bahně hrají děti, válí se sláma a toulají se kolem krávy.“

Bydleli jste v hotelu?

„V ekologickém. Byly to dřevěné baráčky v přírodě, opice skákaly po střeše, nikde žádná elektřina. Voda k mytí se ohřívala v barelech na sluníčku, svítilo se svíčkami. Moc ráda jsem se vracela zpět do Evropy.“

Jako první z hereček u nás jste nafotila snímky do Playboye. Kdyby nyní přišla nabídka na focení v rouše Evině, uvažovala byste o ní?

„To ne... Přece jsem už řekla, kolik mi je.“ (směje se)

Jana Švandová

Narozena: 3. 7. 1947

■ Absolvovala brněnskou Janáčkovu akademii múzického umění

■ Hrála v divadle v Českých Budějovicích nebo v pražském Činoherním klubu, poslední dobou ji můžeme často vidět například v Divadle bez zábradlí, kde vystupuje v šesti inscenacích.

■ Hrála ve filmech Milenci v roce jedna, Plavení hříbat, Noc klavíristy, Cukrová bouda, Já nejsem já, Můj hříšný muž, Mág, Hotýlek v srdci Evropy, Ceremoniář, Už zase skáču přez kaluže.

■ Vidět jsme ji mohli v seriálech Pojišťovna štěstí nebo Ulice.

■ Je potřetí vdaná. Po vztazích s plastickým chirurgem a filmovým producentem se zamilovala do developera Pavla Satoria.