Co je exekuce dítěte? Kdy k ní dochází? Musí k ní docházet?

„Je to až to nejzazší možné řešení, když nedojde k dohodě, nebo když selžou veškeré mechanismy, které jsou k dispozici, tedy pokuty, které mohou být až do výše 100.000 korun. Pakliže nedojde k „prozření“ rodiče, nastupuje nástroj výkonu rozhodnutí odebrání dítěte. Ten, kdo nerespektuje rozhodnutí soudu, musí počítat s odezvou toho druhého rodiče.

Jak výkon exekuce probíhá?

„Při výkonu jsem přítomen já, sociální pracovník z odboru péče o dítě, případně policie, lékař. A to pro případy, kdy víme, že by matka mohla být schopna nějakého patologického chování a jednání. Výkon rozhodnutí se může realizovat kdekoli a kdykoli. Zkrátka tam, kde se dítě nachází. Když zjistíme, že na adrese, kde by měl rodič s dítětem být, není, tak pátráme, dokud je nenajdeme. Když ho najdeme, rodiči ho „odebereme“ a předáme rodiči, s nímž má dítě podle dohody být.“

Když se dostavíte na místo, kde dítě je, co se děje poté?

„Vyzýváme dotyčného rodiče dobrovolně, aby dítě vydal. Stal se nám případ, že se maminka zabarikádovala v domě. Musel být přivolán zámečník, v součinnosti s policií byly otevřeny dveře, abychom se fyzicky dostali k dítěti. Matka jakoukoli komunikaci kategoricky odmítala. Dostali jsme se do domu. Matka se pak zamkla s dítětem v pokoji. Museli jsme se pak dostat až tam. Když nepomáhají domluvy, můžeme použít fyzickou sílu.“

Kdo ví o tom, že proběhne exekuce?

„Je to utajovaná záležitost, protistrana o tom neví. Rozhodnutí o výkonu protistrana nedostane předem, až v momentě, kdy se dostavíme na místo.“

Jak probíhá exekuce mimo domov rodiče s dítětem?

„Zákon nám umožňuje vzít dítě ze školky, ze školy, od lékaře. Tam, kde zjistíme, že dítě je, odtamtud ho můžeme odebrat. Vždy to konzultujeme s vedením školy, je předem požádáme o to, aby například dítě po vyučování dovedli do sborovny, kde mu objasníme celou věc. Protože mnohdy je dítě v područí toho druhého rodiče. Odebrání ze školy se rozhodně neprovádí nějakou násilnou formou,  že bychom vtrhli do třídy. Někdy bohužel není jiná možnost k dítěti se dostat než ve škole.

Když dítě vezmete ze školy, dozví se to pak ten druhý rodič, tedy nikoli navrhovatel, ale protistrana, která dítě odmítala předat?

„Samozřejmě ho poté informujeme. Udál se ale také případ, že někdo ze školního personálu zavolal matce toho dítěte před koncem vyučování. Ona přijela do školy, dítě vyzvedla ve třídě a odešla s ním zadním východem, o kterém jsme neměli tušení. Když jsme to zjistili, okamžitě jsme vyjeli za ní a museli jsme je dohonit, což se nakonec podařilo.“

Kdo konkrétně provádí samotné odebírání?

„Odebírá ho vykonavatel. Policie pouze dohlíží, aby byla zachována důstojnost situace. Popřípadě dítě odebírá ten druhý rodič.“

Takže přímo vy můžete dítě vzít?

„Ano.“

Jaký je to pocit?
„Není to příjemné.“

Je častější, že matka nechce vydat dítě, nebo otec?

„Z mé zkušenosti je to valná většina žen. Ty matky nechtějí dítě vydat. Šprajcnou se.“

Stalo se vám, že si matka vzala dítě jako rukojmí?

„Byl případ, že matka vyhrožovala, že skočí i se svou roční dcerou z balkonu ve druhém patře. Byla to narkomanka. Ona nám otevřela dveře bytu. Předával jsem jí rozhodnutí soudu a vysvětloval jsem jí, jak to bude probíhat. Ona vyběhla na ten balkon a začala vyhrožovat, že pokud vstoupíme na balkon, tak to dítě vyhodí a skočí za ním. Tam jsme to vyřešili tak, že jsme jí to dítě vytrhli z ruky, ženu jsme spacifikovali a vyčkali jsme na příjezd záchranné služby, která ji následně převezla do psychiatrické léčebny.“

Byl tam u toho přítomen i ten otec?

„Ano.“

Jak reagoval?

„Byl v naprostém šoku. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal, pokud to takto můžu charakterizovat.“

Pokoušel se vás nějak odradit od výkonu?

„Ta chvíle byla krátká, ale v tom okamžiku se zdála neuvěřitelně dlouhá. Držel jsem ji na tom balkoně, bylo to sedm minut, než přijela záchranka.

Máte zkušenost, že takto jednal i otec?

„Já jsem to nezažil a ani nikdo z mých kolegů takovou zkušenost nemá.“

Odebíráte děti i otcům?

„U otce jsme byli asi dvakrát. Ale nikdy jsem takový extrém nezažil.“

Změnil se nějak postup při odebrání?

„Je to stejné. Vždy máme na piedestalu zájmy toho dítěte“

Máte nějaký speciální výcvik?

„Chodíme na speciální školení, kde se probírá, jak by se mělo v konkrétních situacích postupovat. Kdybych byl citlivější povahy, nemohl bych to dělat. Musíte počítat s vypětím, s tím, že vás bude někdo napadat slovně, nebo dokonce fyzicky.“

Byl jste někdy napaden?

„Samozřejmě, ta matka se brání svými silami, slovně i fyzicky, pěstmi, škrábáním. To se dá předpokládat. Pro toho rodiče je to také stresová situace, ale někdo se s tím dokáže vypořádat. Někomu stačí to vysvětlit v poklidu a pochopí to. Někdo se s tím vyrovnává hůře.“

Šel jste do jedné rodiny vícekrát?

„Stalo se nám nedávno, že matka nepředala dítě. Nepomohla pokuta, tak došlo k výkonu odebrání. Pak dvakrát dítě předáno bylo v pořádku, ale třetí předání už nebylo realizováno. Došlo k tomu, že se matka šprajcla. Proto jsme museli jít znovu. Teď, co mám informace, k tomu předání zase došlo. Může se stát za dva měsíce, že se situace bude opakovat.“

Ke každému výkonu je potřeba nový soudní příkaz?

„Není potřeba. My máme jeden příkaz v té dané věci a ten platí pořád. Tam je ovšem pak trestně právní zodpovědnost té protistrany, která nerespektuje toto rozhodnutí. A to se dá kvalifikovat jako trestní čin maření soudního rozhodnutí.

Poznalo vás to dítě?

„Určitě.“

Bránilo se?

„Samozřejmě křičí: ‚Já nechci k tatínkovi‘“

Jaká byla jeho reakce?

„Řeknu to takhle, nestalo se, abych byl někde vítán. Abych byl v pozici nějakého zachránce, který to dítě spasí. Dítě začalo křičet, schovávat se za nábytek. Pak uteklo do pokojíčku, kde se zamklo. Ale měli jsme případ, kdy dítě po odebrání pak už autě svého otce přestalo křičet. Normálně začalo komunikovat s tím otcem, začali se bavit o tom, co budou dělat, jestli půjdou na karneval a podobně.“

Jak tohle na vás působí?

„Nedělá mi to dobře. Není to dobrý pocit. Působí to na mě jako na každého normálního člověka, který má rodinu, vychovává děti. Je pravda, že po tom výkonu se nemůžu soustředit na nějaké další úkony. Jako na běžícím pásu tohle dělat nejde.“

Máte od svých kolegů zkušenost, že by to někdo přestal dělat?

„To ne, ale někteří vykonavatelé se dohodli, že tohle dělat nebudou z důvodů technické nevybavenosti. Třeba proto, že nemají řidičské oprávnění. Pak by si musel zajistit a objednat auto, což nedodává na flexibilitě.“

Jsou ženy exekutorky dětí?

„Je to pro ně stejné, jako pro mě. Oni to ale vnímají o poznání citlivěji než muži, kteří se soustředí spíše na tu praktickou, technickou stránku věci, než na tu psychickou. Já se snažím o to, aby všechno klaplo tak, jak klapnout má. Aby to bylo realizováno v co nejkratší době, protože pak psychická náprava dítěte je jednodušší a klidnější, než kdyby exekuce probíhala rozvlekle.

Kdo platí tyhle zásahy, výjezdy?

„O tom, kdo náklady spojené s výkonem exekuce zaplatí, rozhoduje soud. Většinou všechny náklady musí uhradit protistrana. Ten, kdo dělá obstrukce. Ten,  kdo zapříčinil to, že odebrání dítěte musíme realizovat.“

Když víte, že máte před sebou výkon odebrání dítěte, připravujete se nějak?

„Já jsem ten typ člověka, který se na nepřipravuje v tom smyslu, že bych si dělal nějakou přípravu. Nelze se konkrétně připravit. Musím si ale předtím zajistit, aby tam byla přítomna policie. Protože se nám stal případ, kdy jsme za Prahou měli odebírat dítě a věděli jsme, že matka může s dítětem utéct, proto jsme museli uzavřít výjezdy z města. Také jsme měli podezření , že má sebevražedné sklony a že by mohla dítěti ublížit, přivolán byl proto i lékař. Takovéto triviální věci musí být připraveny na sto procent. Některé věci ale předvídat nelze“

Proč děláte tuhle práci?

„Ta práce souvisí s prací soudního vykonavatele jako takového. Těžiště naší práce je vymáhání peněžních pohledávek a návdavkem je nám přidána také agenda výkonu soudního rozhodnutí odebrání dítěte. Bohužel je to nepopulární záležitost, protože je to dosti medializované, kdy se lidé snaží upozornit na tento problém. Když někdo dluží peníze, nikoho to nezajímá. Ale tady v těch případech jde o někoho třetího a to je to dítě. Je to taková mediální bublina.“

Bublina?

„Zbytečná bublina. Každý si musí uvědomit, že pokud není respektováno rozhodnutí, pak něco musí následovat. Jsou národy, které trestají krádež tím, že vám useknout ruku. Za trestný čin zaplatíte.“

Nesouvisí medializace s tím, že těch případů narůstá?

„Nepřipadá mi, že ta agenda narůstá nějakým závratným tempem. Posledních deset let je to konstantní věc. Ale je pravdou, že dnes je případů více. Dřív to bylo třeba jednou za dva roky. Dnes je takový zásah tak dvakrát ročně.“

Jakou máte mzdu? Máte nějaké speciální ohodnocení za tyto výkony?

„Jsme placeni na základě tabulkového systému. A to, jestli vykonáme odebrání dítěte, nebo ne, na celkové ohodnocení  nemá v

liv.“

Funguje exekuce dítěte jako preventivní prostředek?

„Přesně tak. Nepamatuji se, že bychom museli dítě odebírat každý měsíc, nebo více než dvakrát. Rodiče se z toho poučí.“

Můžete odmítnout výkon odebrání dítěte?

„Je to součást náplně mého povolání. Nepřísluší mi s tím nesouhlasit. Můžu to odmítnout například ze zdravotních důvodů, ale to už pak vychází z pracovně právních vztahů.“

Jste ženatý? Máte děti?

„Ano, mám.“

Dokážete si představit, že by se něco podobného stalo u vás?

„Není to otázka, jak bych to vnímal já. Ale je to otázka toho, jak člověk přistupuje k životu. Mám na výběr, kde budu žít, klidně se můžu odstěhovat. Zde existují zákony, které se musí dodržovat. Takhle dopředu nejde říct, jak by člověk reagoval.“

Do jakého věku probíhá odebírání dítěte?

„Je to otázka nízkého věku dítěte. Mám zkušenosti, že děti se pak, když jsou větší, samy rozhodnou. Většinou odebrání dítěte probíhá zhruba do deseti let věku.“