Před porodem jste tvrdila, že se miminka nebojíte, protože už jste si to prožila ve dvojím provedení najednou. Je to teď opravdu čajíček?
„Je to tak. Holky byly moje první děti, byla jsem bez zkušeností, a hned dvě najednou. Teď už to zvládám s nadhledem, ovšem také díky tomu, že jsem obklopena velkou rodinou. O Tedíka se starám nejen já, ale i Maruška s Aničkou a především tatínek Petr se mu hodně věnuje.“
Přesto ho už dáváte do jesliček?
„Jen občas, dvakrát, třikrát týdně, protože vlastně nemá sourozence přiměřeného věku. To bylo fajn u dvojčat, protože vyrůstala spolu. My jsme začali s jesličkami už před rokem, když mu byl rok. Zkoušeli jsme, jak to bude snášet. Naštěstí je nesmírně společenský a není fixovaný na maminku. Neměl problém už proto, že jsem ho dlouho kojila a všude ho brala s sebou. V Divadle Kalich jsem měla postýlku a přebalovací pult, takže se tam seznamoval se všemi tetami a to má dodnes, je rád ve společnosti.“
Právě teď se hodně diskutuje o tom, jak posunout hranici pro umělé oplodnění. Vy jste rodila v 45 letech. Můžete to doporučit?
„Ty diskuze sleduju. Myslím, že je to individuální rozhodnutí každé ženy, která by měla zvážit všechna pro a proti. Já sama si teď nepřipadám nějak stará, ale vím, že když bude Tedíkovi čtrnáct, já budu mít šedesátku na krku. Včera jsem seděla s kamarádkou, které už je šedesát, a ptala se jí: Umíš si představit, že máš syna puberťáka? Odpověděla mi: Ani mi o tom nemluv!“
Tak to máte už asi teď starosti s pubertou dcer, které čeká příští rok maturita?
„Já to vidím tak, že starosti budu mít asi až do konce života. Pak budu řešit, aby si nenašly nějakého kreténa, aby měly dobrou práci… Ale je fakt, že starost máte i o čtyřicetiletého potomka, takže v tom případě by bylo lepší si děti nepořizovat vůbec. Jenže já jsem strašně ráda, že je mám. Jak říkám, každá žena si to musí sama zvážit. Není problém dneska porodit v pětapadesáti, všechno se posouvá, ale vychovat dítě do dospělosti, je už horší.“
Vy jste dítě chtěla nebo k tomu došlo náhodou?
„Chtěla jsem ho už v předešlém manželství. Kdybych byla mladší, ještě bych měla další děti, protože si myslím, že v životě je to to nejsmysluplnější.“
Kdyby váš partner toužil ještě po jednom miminku, uvažovala byste o tom?
„Teď už ne.“
Říká se, že starší matky mají děti ze dvou důvodů. Buď chtějí dopřát mladšímu partnerovi potomka, nebo nějak tragicky přišly o dítě.
„Tak to první je můj případ.“ ( směje se)
Kdybyste to měla říct jednoduše, co je na pozdním těhotenství nejlepší a co nejproblematičtější?
„Zatím cítím jen to pozitivní. Ani jednou jsem nezalitovala, že Tedíka máme. Samozřejmě jsou starosti, vyžaduje pozornost, ale s tím vším počítáte.“
Nehrozí, že byste ho rozmazlovala?
„Rozhodně ne, nemám ráda rozmazlené děti. Nelíbí se mi volná výchova, která k nám přichází ze Západu, ani taková ta škola hrou. Podle mě mají být určitá pravidla, na která si dítě zvykne a pak se v životě bude líp orientovat. Sama si vzpomínám na přísné učitelky, které nás nejvíc naučily, nebo i rodiče, kteří neváhali použít tělesné tresty. Ta jejich výchova byla ve výsledku dobrá, ale celkově tělesné tresty neuznávám, ani jsem je nikdy nepoužila a doufám, že ani nepoužiju.“
Patříte mezi ty prominenty, kteří své děti umisťují do drahých jeslí, kde se odmalička učí anglicky?
„Vůbec ne. Tedík chodí do normálních jesliček, kde jsou báječné tety a překrásné prostředí. Ani si nemyslím, že by v předškolním věku byly jazyky nějak důležité. Znám děti, na kterých nenechala anglická školka stopy. Důležité je cestovat a mít rozhled.“
Obětovat se, nebo neobětovat dětem?
„Neobětovat se úplně. Musíme mít právo na svůj život, na práci a na koníčky. Maminky, které jsou s dítětem od rána do večera… To není dobré ani pro ně ani pro dítě. Odpočatá matka má energii.“ A taky třeba na mladšího tatínka… „No vidíte, v tom je právě ta výhoda. Až já budu starší, Theodor bude mít pořád mladého tatínka.“
Jak se vůbec žije s mladším partnerem?Musíte se snažit o sebe víc pečovat, vadí vám mladší ročníky v jeho blízkosti?
„Tak tohle už vůbec neřeším. Jsem natolik stará a zkušená, mám za sebou dvě manželství a dost profesních a partnerských vztahů, že na tyhle věci pohlížím s nadhledem. Před patnácti lety bych se třeba trápila a leccos řešila. Až mě to samotnou překvapuje, jak ke spoustě věcí přistupuju klidněji. Kdybychom se jednou měli rozejít, říkám si, život půjde dál, budu vděčná za to, co jsme spolu prožili. Myslím, že mě v životě už nic tak nezlomí a nezraní, protože jsem zocelená a zvyklá na ledacos. Navíc Petr je v pohodě a tolerantní, takže vedle něj můžu být sama sebou a přirozená.“
Zůstává ve vás hořkost po devítiletém manželství s Jaromírem Pizingerem?
„Hořkost zůstane, ale nakonec ty špatné vzpomínky vytěsníte, zůstanou jen ty dobrý. Chtělo to ale čas.“
Ale stejně, něco se sebou musíte dělat...
„Musím na sobě pracovat, protože jsem několik měsíců ležela se zlomeným kotníkem a přibrala třináct kilo. Ztratila jsem kondici. Takže teď chodím třikrát týdně cvičit s trenérkou. Navíc jsem propagátorkou krabičkové diety, kterou opravdu pokládám za skvělou. Pětkrát denně máte připravené jídlo, které chutná, a přitom je nekalorické. Už jsem si na to tak zvykla, že u toho asi zůstanu nadobro. Vypadat dobře chci ale hlavně kvůli sobě, ne kvůli manželovi.“
S uzdraveným kotníkem už se chystáte v prosinci na muzikál Lucrezia Borgia, kde jste v minulosti hodně tančila. Čím ho ještě hodláte zatížit?
„Momentálně se objevuju ve dvou muzikálech – v Johance z Arku a v Jesus Christ Superstar. Teď je pro mě důležitá i kampaň Art for Life, která podporuje léčbu a prevenci AIDS v České republice. Připravujeme na listopad kalendář osobností, jehož výtěžek z prodeje půjde na tento projekt. Chystám také koncert spíš vážnější hudby. Mně bohužel nedávno zemřel kamarád na AIDS, takže vím o čem mluvím, když vyzývám k prevenci.“
Deset let už jste nevydala desku, je na obzoru?
„Ano, už mám ten projekt v hlavě. Zatím je to ve fázi vize, ale zato dost konkrétní.“
Co ještě máte v hlavě?
„Budete se divit, ale politiku. Kolikrát když se dívám na internet nebo čtu zprávy, mám chuť do politiky jít. Už se na to nemůžu dívat. Je mi ze všeho zle. Vláda, která se má o nás starat, hází na sebe špínu, všude je přítomná korupce. mluvím s kýmkoliv, prodavačka, kolegové v divadle, všichni jsou naštvaní. Kolikrát si říkám – do jaké doby jsem ty děti porodila? Co je čeká? Myslím, že je nejvyšší čas jít do ulic a zvonit klíči.“
Kde ale vezmete ty nové slušné lidi?
„Kdyby ta jejich práce byla neplacená, měli by čestné funkce, bez možností úplatků, podobně jako v Anglii, určitě by se našli…“
